Na den Země v Mikulově se přihlásil pouze Miloš a tak jsme se domluvili na 8. hodinu že vyrazíme, podle počasí, nejspíš na kolech. Trasu jsem navrhl přes Lednici. Bylo pod mrakem a předpověď nevěštila dobré počasí, ale riskli jsme to. Tedy jsme vyrazili, ale abychom se cestou snad nenudili, vzali jsme to "zkratkou" na Janohrad a odtud do Lednice a dál. Na Vysokém rohu jsem už lapal dech z posledních sil, ale to jsem netušil co ještě zvládnu. Po sjetí serpentýnek jsme to vzali poza Mušlovský rybník polňačkou přes Mušlovskou alej, tedy po známé modré zadem do Mikulova. Tam jsme měli zajištěné hlídání kol, a pak to byl už kousek na Turold. V Mikulově nás přivítala poloslunečná obloha a vypadalo to, že to vydrží.
Den Země se už tradičně koná pod Turoldem, kopcem a lomem to neznámým i pro spoustu Mikulovčanů. Já jsem chtěl hlavně do jeskyně, páč naposledy jsem tam byl před 5 lety.
Kvůli tomu jsme vlastně chvátali tak brzo, než se vytvoří fronta. Naštěstí fronta nebyla, snad i kvůli několika sličným děvám, které dělaly průvodkyně.
Slovy Miloše "tak toto si musím vyfotit" jsme se hned uvedli a v jeskyni jsme ještě excelovali pár hlodama. Třeba s tím rumem nebo "placenými" netopýry...
Mezitím jsme vesele fotili a po vzhlédnutí jeskyně jsme se vyškrabali na hořejší terasu tím nejneschůdnějším směrem. Miloš jako pravý zálesák sice pochyboval, že to vylezeme, ale když jsem mu řekl, že to zvládám s dětmi, nechal se přesvědčit. Pak jsme to vzali dokola po úpatí z lpravé strany až k bunkru. V těch místech jsem nebyl snad 15 let a tak mě to zajímalo, jak to tam vypadá. No perfektně, ne? Miloš prohlásil, že se sem vypraví s nějakou slečnou...
Od bunkru jsme sešupli zase dolů, dali menší občerstvení, a jelikož do začátku country kapely byla ještě hodina, navrhnul jsem vylézt na Svatý Kopeček, mimo jiné i proto, že tam mám za úkol spočítat sochy v kapličkách. Samozřejmě jsme to vzali přes Kozí Hrádek, a pak už jsme opravdu chvátali na Kopeček a už jsem začal nahlas nadávat, co jsem si to vymyslel za pitomost. Nohy se mi už podlamovaly a myslel jsem, že mi upadnou. Ale neupadly a fofrem jsme druhou stranou pádili znovu pod Turold. Měli jsme půl hodiny zpoždění, ale kapela taky a tak jsme vlastně stihli začátek. Chlapi hráli jak o duši, opřeli se do toho a bylo vidět, že mají radost z hraní. Jednotlivé písně prokládali povídáním a historkama, takže čas rychle ubíhal. To už bylo pod mrakem a padlo i pár varovných kapek.
V 15 hodin jsme zvedli kotvy a šli pro kola, kde jsme ještě stačili pozdravit Toma a Radka, kteří prý zrovna slavili narozky, ale párty jsme se nezúčastnili. Po sklence dobrého sedleckého vína jsme sedli na naše okřídlené oře a hnali do Břeclavi.
Cesta už byla pohodová po cyklostezce č. 41, tedy podél kolejí, kde jsme ještě zkoukli "Zapomenutý hřbitůvek".
v Sedleci jsme přehoupli na druhou stranu k Nesytu a podél něho, tou rozbitou cestou, do Hlohovce. To už začlo v dáli bouřit a ještě víc jsme šlápli do pedálů, nakonec jsem to dostal na 20km/h polní cestou kolem Rybničního zámku, Apolla, a pak už po asfaltu ještě rychleji směr Břeclav.
Na konci Charvajdy začalo kapat a tak jsme se rozhodli nezastavovat se u Andulky, kde jsme měli ohlášenou inspekci. Pak začlo trochu víc lít a to jsem už uháněl mezi kapkama jako drak, v centru jsme se rozešli a než jsem dojel domů, byl jsem promoklý. Tak jsem se sušil jako pejsek a kočička na šnůře. Nohy jsem si necítil a říkal jsem si, že na kolo týden nesednu, ale to už jsem měl předběžně domluvené s Milošem, že zítra jedeme na Soutok, zvláště když bere sebou "své" kočky, a večer jsme si to, sice bez těch koček, potvrdili. Dal jsem 53 km, pro mě šíleným tempem 17,2 v průměru.
I fotky budou, už se na tom pracuje.
=pgnext=