MUNA

Dnešní prosluněnou sobotu by bylo škoda proflákat doma a jelikož se Milošovi taky uvolnil celý den, vyrazili jsme lehce prozkoumat objekty Muny. Historie i zařízení je zajímavé a lezení do šachet docela dobrodružné, byla to docela paráda. Než jsme však trefili na tu správnou cestu, prodírali jsme se hotovou džunglí, naštěstí nám do toho nikdo nebrblal :)) Cestou se pak objevily četné technické závady Milošova nového "fulla", ale to se vychytá. Naštěstí jsme nebyli moc daleko a v nejhorším případě by to šlo i pěšky. Individuální program na neděli je už také sestaven.

Ulovili jsme tedy všech 5 Stege-í, na finálku se vypravíme po spočítání a ověření souřadnic, ta nám už nemá kam utéci :))

MUNA- objekty bývalé muniční továrny za II.svět. války; zde jsme vyráběli munici pro fašouny.

Jelikož historie je to zajímavá a zdejší obyvatelé, stejně jako já doposud, o ní nemá tušení, uvádím zde tento zajímavý článek:

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Oblast u Postorne nedaleko Breclavi je mezi mistnimi znama jako Muna. Jedna se o rozsahlou zalesnenou oblast, ve ktere jsou pobliz hranice s Rakouskem rozptyleny zbytky tovarnich objektu. Byl to prave Bori les, kde vybudovali okupanti roku 1939 vyrobni zavod maskovany porostem pred bombardery spojencu. Cely zbrojni komplex byl rozptylen na plose vice nez 100 hektaru. Jednotlive vyrobni sekce spojovaly desitky kilometru zeleznicnich vlecek. Hlavni pripojna kolej byly zrizena jako odbocka z hlavni trati Breclav - Znojmo. Kolem tovarny vede system bunkru (Ceskoslovenskeho lehkeho opevneni z 30. let). Dnes zbyla z rozsahleho arealu jen jedna budova vyuzivana donedavna jako naradovy zavod Moravskych naftovych dolu.

Nasledujici clanky popisuji podrobneji historii municniho zavodu a smutny zivot v sousednim koncentracnim tabore Theimwald.

Z historie Muny

V Mune pracovali obyvatele z okolnich obci, napriklad Postorne, Charvatske Nove Vsi. Do tovarny je vozily specialni autobusy. Pro pracovniky ze vzdalenejsich mist byl na nadrazi v Breclavi pravidelne pristaven zvlastni vlak s nekolika vozy, ktery je dovezl az na hlavni nadvori zavodu. Lide, pracujici v municni tovarne dostavali bonusove poukazky na jidlo.

Kazdy pracovniku mel prukazku s fotografii, aby se do prisne tajneho objektu nedostala nepovolana osoba. Prukazka slouzila nejen ke vstupu do tovarny a prislusneho konkretniho provozu, ale take jako volna jizdenka na zamestnanecky vlak. Protoze v tovarne se pracovalo na smeny, jezdil vlak do Muny nekolikrat denne. Ne vsichni zamestnanci vsak byli z blizkeho okoli. Dalsi pracovniky dodaly tzv. Arbeitsamty (urady prace) i ze vzdalenejsich oblasti protektoratu Bohmen und Mahren. Pro ne byl zrizen tabor s kapacitou cca 300 lidi vychodne od dnesni silnice na hranicni prechod. Dalsi skupinou pracovniku byli totalne nasazeni z obsazenych oblasti Sovetskeho svazu. Pro ne byl postaven tabor nedaleko od objektu zavodu MND. Obyvatele ruskeho lagru bylo snadne rozpoznat podle oznaceni OST na prsou. Zakladem jidla byla kase z krmne repy urcene puvodne pro dobytek, tzv. kvaka. O koncentracnim tabore Theimwald se muzete docist v dalsi casti tohoto listingu.

Nad celym vyrobním provozem Muna - drzely dohled, na chod a poradek, jednotky SS. Jednalo se o prislusniky SS-Totenkopf-Standorten. Velitelem zde byl SS-Sturmbannfuhrer Ing. Adolf Weiss. Ochranu Muny zajistovali prislusnici SS-Waffen (TS), vzdusnou ochranu mela na starosti Luftschutz (civilni protiletecka ochrana), ktera mela posadku v breclavskem cukrovaru. V pripade potreby byly nasazeny jednotky Wehrmachtu z breclavské posadky.

Po celou dobu okupace byly z tovarny expedovany delostrelecke naboje stredni a velke raze, ale take munice do velkorazovych kulometu a protiletadlovych kanonu. Z delostreleckych naboju byly v nejvetsi mire zastoupeny naboje tristive, trhave, tristivotrhave, protibetonove a protipancerove, v ponekud mensi mire strely zapalne, dymove a kumulativni (prupalne), dale pak casovaci a srapnelove. Pokud se tyka razi, nejvice se vyrabely strely raze 75 mm, 122 mm a 152 mm. V mensi mire pak strely raze 85 mm, 51mm a delostrelecke minometne granaty raze 82 mm. Ke vsem delostreleckym strelam se samozrejme vyrabely zapalovace vsech tehdejsich typu a druhu podle ucelu pouziti (rozbusne, roznetne a casovaci). Dalsim produktem byly zapalkove srouby do delostreleckych nabojnic vetsich razi. V male mire byly vyrabeny pancerove pesti a rucni granaty. Ve velkem mnozstvi zde byly vyrabeny nasazovaci rakety, tzv. „Stiel-granaten“.

Existence municni tovarny v Borim lese neunikla pozornosti odboje. Spoluprace odbojovych skupin na Breclavsku s vysadkem CLAY-EVA zacala na pocatku leta 1944 a pokracovala az do brezna 1945. Tato vysadkova skupina se vclenila do partyzanskych oddilu a pomahala v osvobozovani republiky. Neustale jim bylo v patach Gestapo. Jejich nejvetsim uspechem na Breclavsku bylo zjisteni mnoha informaci o Mune. V srpnu 1944 umyslne poskodili osm vagonu, ktere nasledne explodovaly. Dale take skupina Clay informovala o opevnovacich pracich a pohybu nemeckych vojsk v okoli Breclavi. Tez informovala o umisteni zajateckych taboru.

Na ruznych sabotaznich akcich se podileli i vezni, kteri v mune pracovali. I kdyz museli reklamovanou munici nadpracovat misto volna, nenechali se od sve cinnosti odradit. Rodinu Posakovych, kteri bydleli jen kousek od tovarny ve straznim domku u nadrazi, probudily jedne noci na sklonku roku 1944 silne detonace. Jejich pricinu uhodli celkem hladce. Do vzduchu vyletely tri vagony s munici, pripravene k expedici na frontu. Sabotaz zastihla Gestapo nepripravene a krome hmotnych skod predstavovala i znacnou moralni vzpruhu pro vezne. Zanedlouho nasledoval dalsi atentat. Kratce po te, kdy ze zavodu odjizdel vlak s osmnacti vagony munice (vlak pak cekal na nadrazi Bori les na volnou kolej na Breclav), pustili proti nemu po stejne koleji tri vozy plne streliva. Naraz by znamenal explozi, jenze Nemci byli tentokrat ostrazitejsi. Telefonem prikazali hradlari Posakovi prestavit vyhybku. Podarilo se mu dobehnout vcas a vymenu prehodit. Vagony na vlak sice nenajely, ale prevratily se. Hradlar Posak nemohl jednat jinak, protoze neposlechnout by pro nej automaticky znamenalo smrt. I tak doslo ke skode na prevracenych nakladnich vozech a na rozsypane munici. Expedice byla zpozdena a Gestapo opet vyslo na prazdno.

1. dubna 1944 byl proveden spojenecky nalet na Breclav. Pri tomto naletu byla take zasazena Muna. Pravdepodobne se jednalo o nahodne zasazeni tovarny. Byly zasazeny vyrobni linky a sklady. Vypuklo zde celkem 38 pozaru. Druhy nalet se uskutecnil dne 20. listopadu 1944. Ze zakladen v Italii se postupne zvedlo 476 bombarderu 15th AF, jez mely za cil chemicku Blechhammer Sud ve Slezsku, kde se vyrabel synteticky benzin. Pocasi vsak stalo proti americkym letcum, a tak se velitel rozhodl neriskovat a zmenil cil naletu dvou ze tri svazu — 192 stroju pokracovalo smerem k puvodnimu cili, pricemz z 284 zbyvajicich letounu se oddelilo nekolik skupin letounu a vydalo se bombardovat nadrazi v Hodonine a Breclavi. Behem druheho naletu vsak nebyla tovarna vubec zasazena.

Na prelomu roku 1944 a 1945 bylo jasne, ze konec valky se nezadrzitelne blizi. Nemci proto zacali s vlastni postupnou likvidaci tovarny. Nebezpeci se stupnovalo s blizici se frontou. Vzdyt jediny zbloudily delostrelecky granat mohl zpusobit pohromu gigantickych rozmeru. Jiz od prosince 1944 byly nucene nasazovani muzi (od 18-ti do 60-ti let) na opevnovaci a zakopove prace v okoli Breclavi, aby tak pripravili Nemcum pudu na obranu hranic, pred vpadem Rude armady. Kolem Muny byl vybudovan dumyslny system zakopu a pozic pro delostrelecke baterie a protivzdusnou obranu. Vyuzito k obrane bylo take CS opevneni. Provoz tovarny se v dubnu 1945 zcela zastavil a Nacisti z Muny odvazeli vse, co se dalo. Stacili vsak odvezt jen maly zlomek, toho co tam bylo, protoze fronta postupovala rychleji, nez cekali. Nakonec Nemci uprchli a v tovarne, naplnene doslova "po strechu" nevyexpedovanou munici, zustalo nekolik stovek nucenych pracovniku. Vezni se rozprchli po okoli a ve sklepich preckavali spolu s mistnimi obyvateli prechod fronty. Postorna a tedy i tovarna Muna, byla osvobozena po tezkych bojich 21. dubna 1945 Rudou armadou. Na osvobozeni se podilely tyto sovetske jednotky: 375. a 27. strelecky prapor ze 7. gardove armady - generalplukovnika M. S. Sumilova. Proti nim stala ustupujici nemecka 8. armada generala H. Kreysinga (skupina armad "Jih"). Byli to prevazne vojaci z 46. pesi divize a pancerove divize Feldherrnhalle II. Teprve nyni bylo mozne projit cely labyrint objektu MUNY se vsemi vleckami, provozy, sklady a dalsimi objekty. Ruske veleni rozhodlo, ze podobny podnik nebude CSR po valce potrebovat a naridilo vyhozeni do vzduchu.

Likvidace tovarny byl provedena velmi nedbale a vysledkem bylo, ze munice byla rozmetana po celem lesnim arealu. Mohlo by se zdat, ze vybuchy odpalenymi ruskymi zenisty se historie Muny uzavrela. Ve skutecnosti jen zacala dalsi, tentokrat povalecna kapitola. Vojensti zeniste se sice snazili hned po valce les ocistit, ale munice bylo takove mnozstvi, ze po vyhlaseni hranicniho pasma byl beztak nepristupny les radeji ponechan svemu osudu. A takto popisuje situaci v Mune v roce 1960 pyrotechnik:

„I kdyz 15 let po valce, obrovsky prostor v okoli byvale nemecke municni tovarny byl stale doslovne posety neskutecnym mnozstvim volne pohazene munice, vrzene do prostoru obrovskou silou vybuchu pri likvidaci municnich skladu rozmistenych po lese. Tato skutecnost tehdy delala vrasky snad jen pracovnikum Lesniho zavodu pro ztizene pracovni podminky. Ostatni obcane se do tohoto prostoru dostavali jen velmi zridka vzhledem k existenci hranicniho a zakazaneho pasma. A tak munice v te dobe ohrozovala „jen“ lesaky a vojaky, kteri byli v tomto smeru dostatecne pouceni. Zhruba v polovine sedesatych let se zdalo, ze se zacina prece jen blyskat na lepsi casy, a ze se problem munice prece jen zacina resit. Napomohlo tomu predevsim zahajeni budovani vojenske strelnice a prilehlych vycvikovych prostoru, a to prave v mistech, ktere byly jiz podle mapovych zaznamu od munice vycisteny. Vzhledem k tomu, ze jsem byl ustanoven spravcem celeho tohoto vycvikoveho prostoru, byl jsem pritomen u veskerych praci od jejich zahajeni az do uplneho ukonceni. A tak jsem mohl take byt ocitym svedkem toho, co se pri zahajeni zemnich praci zacalo pred buldozerovou radlici par centimetru pod povrchem objevovat. Munice vseho druhu a vsech moznych razi „pochodovala“ pred buldozerem v takovem mnozstvi, ze to sokovalo i zkusene krajske pyrotechniky z Brna, kteri nestacili k nalezum vyjizdet a tyto odvazet a likvidovat... „

 Vzpominky pyrotechnika - rukopis

S lokalitou Bori Les, nebo tez Bori Dvur jsem se poprve „seznamil“ v roce 1960, kdy jsem byl do tohoto prostoru odvelen jako vojak zakladni sluzby vojsk MV. Jako takovy jsem mel moznost, obzvlaste jako velitel druzstva psovodu, proslapat, ci spise probehat, cely tento prostor vice nez dokonale. Tehdy poprve jsem uslysel o existenci byvale municni tovarny, a chte nechte se zacal take seznamovat s jejimi neblahymi pozustatky v podobe ruznorode munice, po ktere jsme misty slapali jak po nejakych popadanych vetvich suchych stromu. Tehdy mne ani z legrace nenapadlo, ze tato skutecnost v budoucnu zasadne ovlivni celou moji budoucnost.

I kdyz 15 let po valce, obrovsky prostor v okoli byvale nemecke municni tovarny byl stale doslovne posety neskutecnym mnozstvim volne pohazene munice, vrzene do prostoru obrovskou silou vybuchu pri likvidaci municnich skladu rozmistenych po lese. Tato skutecnost tehdy delala vrasky snad jen pracovnikum Lesniho zavodu pro ztizene pracovni podminky. Ostatni obcane se do tohoto prostoru dostavali jen velmi zridka vzhledem k existenci hranicniho a zakazaneho pasma. A tak munice v te dobe ohrozovala „jen“ lesaky a vojaky, kteri byli v tomto smeru dostatecne pouceni.

Zhruba v polovine sedesatych let (dnes jiz minuleho stoleti) se zdalo, ze se zacina prece jen blyskat na lepsi casy, a ze se problem munice prece jen zacina resit. Do prostoru byli od CSLA na nejaky kratsi cas odveleni vojaci zakladni sluzby -zeniste, pod velenim dustojnika-pyrotechnika, kteri zacali systematicky munici vyhledavat, odstranovat, a vycistene prostory zaznamenavat do katastralnich map pro potrebny prehled hlavne pracovniku Lesniho zavodu vzhledem k bezpecnosti pri tezbe a zalesnovani. Umysl jiste chvalyhodny, jenze…

I kdyz byla snaha velitelu-pyrotechniku sebevetsi, vojaci situaci ponekud sverazne menili, samozrejme ve svuj prospech. Protoze se jim proste nechtelo porad kopat a kopat, coz bylo vzhledem nejen k mnozstvi munice, ale jeste vetsimu mnozstvi strepin temer na kazdem kroku, jednoduse praporky, ktere oznacovaly mista, kde se dle signalu neco nachazi vytahli, a sli vesele dal. Protoze se na jiz prohledana mista nikdy nevraceli, nemohl jim nikdo nic dokazat. A velitel-pyrotechnik nemohl byt vsude a vsechno videt, protoze byl sam na nekolik skupin vojaku, a ti si davali jo pozor, aby je pri tom nevidel. Toto je bohuzel skutecnost, kterou muze potvrdit rada byvalych vojaku Pohranicni straze, kteri v tech prostorach vykonavali sluzbu a cinnost zenistu sledovali at jiz ze zvedavosti, nebo ze sluzebnich duvodu.

Toto vsechno byl zrejme duvod, proc se v pozdejsi dobe pri ruznych stavebnich pracich a lesni tezbe nachazela munice tam, kde jiz davno podle mapovych zaznamu byt nemela. Ke zjisteni tohoto faktu napomohlo predevsim zahajeni budovani vojenske strelnice a prilehlych vycvikovych prostoru, a to prave v mistech, ktere byly jiz podle mapovych zaznamu od munice vycisteny. Vzhledem k tomu, ze jsem byl ustanoven spravcem celeho tohoto vycvikoveho prostoru, byl jsem pritomen u veskerych praci od jejich zahajeni az do uplneho ukonceni. A tak jsem mohl take byt ocitym svedkem toho, co se pri zahajeni zemnich praci zacalo pred buldozerovou radlici par centimetru pod povrchem objevovat. Munice vseho druhu a vsech moznych razi „pochodovala“ pred buldozerem v takovem mnozstvi, ze to sokovalo i zkusene krajske pyrotechniky z Brna, kteri nestacili k nalezum vyjizdet a tyto odvazet a likvidovat. Bylo to pro vsechny zainteresovane strany velice casove a ekonomicky narocne, stroje kvuli nebezpeci vybuchu vic staly nez pracovaly, protoze dokud nebyla munice od buldozeru odborne odstranena, muselo se cekat, az pyrotechnici z Brna prijedou. A jen s munici odjeli, uz byla nalezena dalsi, a protoze mobilni telefony tehdy jeste nebyly, muselo se cekat, az se vrati zpet do Brna, kde na ne cekal telefonicky vzkaz, ze mohou prijet opet. A tak porad dokola.

Tato neunosna situace se stala hlavnim duvodem toho, ze jsem byl v roce 75 odeslan do pyrotechnickeho kurzu ve VVVTS Martin, kde jsem absolvoval kurz pomocneho, a posleze odborneho pyrotechnika. Ted jiz prace mohly pokracovat bez prerusovani, nemuselo se na nikoho a na nic cekat. A protoze jsem absolvovanim kurzu ziskal nejen opravneni k pyropracem, ale i technicke vybaveni, zacal jsem se zajimat nejen o prostor budovane strelnice, ale i o okolni lesni prostory. Zajimalo mne, jak to asi vypada v neprohledanych prostorach, kdyz v tech „prohledanych“ se nachazi takova kvanta munice. Vysledek mych „soukromych“ akci byl natolik prekvapujici, ze mne nekteri pracovnici Lesniho zavodu podezirali z toho, ze tam munici prenasim a zakopavam, abych se delal „zajimavym“. Az kdyz si sami urcili mista, kde mam hledat, a vysledek byl stale stejne alarmujici i za jejich pritomnosti, zacalo se vsechno konecne po dlouhych desetiletich resit. Nejvetsi zasluhu na tom mel vedouci polesi Valtice pan Hledik, ktery v tomto smeru dokazal temer nemozne, a prosadil systematicky dlouholety pruzkum a nasledne odminovani celeho prostoru. Timto ukolem byla poverena skupina pracovniku Geofyzika Brno, ktera svym technickym vybavenim a osobni zainteresovanosti odvedla kus poctive prace.

Vzhledem k tomu, ze jsem se pyrotechnicke praci v uvedenych prostorach venoval pres dvacet let, rad bych v dalsi casti uvedl a fotograficky dokumentoval to, na co byla tovarna hlavne zamerena, co jsem v prubehu tech dvaceti let nachazel, co jsem si tedy vlastnorucne „osahal“, a o cemz tedy nemuze byt pochyb. Ale take to, o cem se jen povida, ale co jsem nikdy osobne nenasel, ani nevidel.

Temer veskera produkce tovarny byla zamerena na kompletaci delostrelecke munice vsech tehdy pouzivanych razi a jeji nasledny odsun na frontu. Zamerne nerikam, ze tam byla munice kompletne „vyrabena“, protoze z nekterych tehdejsich zdroju vyplyva, ze v tovarne byly naboje pouze kompletovany z dovazenych komponentu. O tom svedci i nektere skutecnosti, o kterych se zminim pozdeji. Z tovarny tedy byly expedovany delostrelecke naboje stredni a velke raze, ale take do velkorazovych kulometu a protiletadlovych kanonu. Z delostreleckych naboju byly v nejvetsi mire zastoupeny naboje tristive, trhave, tristivotrhave, protibetonove a protipancerove, v ponekud mensi mire to byly naboje, respektive strely zapalne, dymove a kumulativni (prupalne), dale pak casovaci a srapnelove. Pokud se tyka razi, nejvice se nachazely strely raze 75 mm, 122mm, 152mm. V mensi mire pak strely raze 85mm, 51mm a delostrelecke minometne granaty raze 82mm. Ke vsem temto strelam take samozrejme patri nalezy delostreleckych zapalovacu vsech tehdejsich typu a druhu podle ucelu pouziti, a to rozbusne, roznetne, a casovaci, hlavove, dnove a bocni. A take zapalkove srouby do delostreleckych nabojnic vetsich razi. Co se nachazelo opravdu v minimalnim mnozstvi, byly vehlasne „pancerove pesti“neboli „panzerfausty“, a prekvapive malo rucni granaty. A co se vubec nenaslo, byly letecke pumy, a namorni miny, t. z. jezci, o kterych se hodne hovorilo, ale nikdy nebyla nalezena ani strepina z teto obavane munice.

Co se vsak naslo take ve velkem mnozstvi, byly tzv. nasazovaci rakety, neboli „Stiel-granaten“, a to ve dvou razich a trech verzich. Prvni dve verze byly zkonstruovany pro odpalovani z kanonu raze 37mm s bojovou-vybusnou hlavici raze 150mm pod oznacenim 3, 7cm Stiel Gr 41Ub, ktere byly ve vyvoji od roku 1941. Druha verze je ve stejne razi, pod oznacenim 3,7cm Stiel Gr 42(t)Bl, a pochazi vyvojove z roku 1942. Rozlisnost mezi temito dvema verzemi spociva predevsim v mohutnejsim stabilizatoru letu, coz umoznovalo lepsi balisticke vlastnosti.

Treti verzi byl nasazovaci granat 15cm Stiel-Gr 42, vyvojove rovnez z roku 1942, ktery se zacal zkouset a pouzivat az v roce 1944, de facto az ke konci valky. Byla to zmodernizovana verze predchazejicich dvou typu Gr 41 a 42, ktere byly nepresne a balisticky nespolehlive. Byly pouzivany na velmi kratke vzdalenosti, a to na vzdalenosti 50, 100, 150, 200 a 250 metru, pricemz strela letela rychlosti 100 m za vterinu. Pri strelbe na vzdalenost 250 metru cinila vyskova uchylka 71 cm a stranova 67 cm. Destrukcni ucinek v cili byl vsak znacny. Dle vlastnich zkusenosti probila jedina tato strela zelezobetonovou stenu podzemni nadrze o tloustce 80cm uplne hrave.

U zmodernizovane verze 15 cm Stiel-Gr 42 byla zasadni upravou zmena stabilizatoru letu, ktery u teto strely cinily 3 stabilizacni kridelka rozmistena po 120 stupnich na tele strely, ktera se zasouvala do tri trubkovych vybezku na tele strely, a zajistovala se u kazdeho kridelka jednim aretacnim kolikem. Pokud nebyla strela pouzita, bylo mozno stabilizatory zase sejmout. Strely se vystrelovaly z odpalovaci trubky, podobne minometne hlavni. Bylo to odpalovaci zarizeni neco mezi kanonem a minometem, raze 150mm. Bojova hlavice mela prumer 300mm! Strely se vyrabely ve trech vahovych kategoriich, a to 8,5kg, 54kg a 70kg. Diky inovovanemu stabilizatoru byly velmi presne, na vzdalenost 1km byla uchylka strely pouze 28cm! Tyto strely se pouzivaly k boreni tezkych pevnostnich objektu, bunkru a ruznych objektu pri dobyvani mest apod. Jedna strela stredni vahy byla schopna „vybourat“ z odstrelovaneho objektu az 8 tun betonu!

Jak starsi, tak i tyto modernizovane strely byly odpalovany z odpalovacich zarizeni za pomoci snury z ukrytu, vzdaleneho od mista strelby 10-15 metru, kvuli bezpecnosti obsluhy. Hlavove zapalovace byly stavitelne na okamzity nebo zpozdeny ucinek, cimz byl ovlivnen ucinek v cili podle potreby. Pri okamzitem vybuchu byl vytvoren krater o prumeru 2 metry a hloubce 0,5m, pri zpozdenem vybuchu byl vytvoren krater o prumeru 5 metru a hloubce 1,70 metru! Ve druhe svetove valce vsak jiz k masivnejsimu nasazeni teto munice jiz nedoslo. Zato ale byla tato zbran ve vyzbroji zapadnich armad az do roku 1957! Nektere problemy se vyskytovaly i u dalsi munice, ktera byla ve zdejsi lokalite nalezena, a to u rotacnich, tristivotrhavych raket raze 2l0mm, ktere mely oznaceni 21cm Wurfgranate 42 Spreng. Tyto byly odpalovany ze salvovych raketometu, ktere mely 5 hlavni, a byly umistene na dvoukolove privesne lafete. Rakety mely podobu delostreleckeho granatu velke raze, uvnitr hnaci (spalovaci) komory bylo ulozeno 18 kg hnaci prachove naplne v podobe kulatiny o prumeru 7cm a delce 70cm. Cela hnaci komora se uzavirala nasroubovanim tryskoveho dna s 22 sikmymi, tangencionalne vyhnutymi (16°) tryskami o prumeru 5mm ve spodni casti, ktere se rozsirovaly az na sirku 20mm ve vrchni casti. Bojova hlavice byla plnena tritolem o hmotnosti 9,2kg, a na horni cast hnaci naplne se jednoduse sroubovala. Odpalovala se elektricky, pomoci elektrickeho zapalkoveho sroubu umisteneho v male trysce ve stredu tryskoveho dna. Celkova hmotnost rakety byla 112,6 kg, rychlost rakety 320m/s, dostrel 7850 metru. Rakety se vypoustely postupne, nejkratsi mozny interval mezi vystrely byl 1,5s. Vzhledem ke znacne hmotnosti rakety a tim spatnym balistickym vlastnostem nebylo mozno temito strelami prestrelovat linie vlastnich vojsk pro nebezpeci dopadu strely do vlastnich rad. Vsechny tyto rakety byly zkouseny na zkusebni strelnici v nemeckem Kumersdorfu. Pres nektere nedostatky patrily tyto rakety k nejdokonalejsim salvovym raketam pouzivanych od roku 1943. Vzhledem k tomu, ze se techto raket naslo v prostoru byvale municky od konce valky az po soucasnost pouze sest kusu, lze se pouze dohadovat, jestli se podarilo Nemcum pri ustupu z tovarny vsechny ostatni prednostne znicit nebo odvezt, a nebo se jich tam nachazelo opravdu jen par kusu, a potom tedy za jakym ucelem. Neni take bez zajimavosti fakt, ze dle tvrzeni nekolika ruskych dustojniku a generalu, kteri meli moznost jak nasazovaci granaty, tak i vyse uvedene rotacni rakety videt pri ukazce na strelnici Bori Les se s temito zbranemi od Stalingradu az po Berlin nesetkali. V zaverecne casti predkladam fotografickou dokumentaci, svedcici o ruznorodosti munice, a zhruba take o jejim mnozstvi, ktere se da z fotografii odhadnout. Jen pro uplnost bych jeste rad uvedl pocet mnou nalezene a zneskodnene munice za celou dobu tech zhruba dvaceti let, protoze v tomto smeru byla vedena presna evidence. Jednalo se o 15 453 ks munice vsech moznych razi a druhu, vcetne naboju do rucnich pechotnich zbrani, kterych bylo z tohoto poctu neco malo pres 8 000 ks. Dale pak 6 736 ks ruznych druhu zapalovacu do delostreleckych strel a min, roznecovacu do protitankovych a protipechotnich min, zapalkovych sroubu do nabojek, a detonatoru. K tomuto je nutno pripocitat pocty munice, kterou vyhledali za zhruba 10 let pracovnici Geofyziky Brno… Dle tohoto vyctu si lze udelat obrazek toho, jake „dedictvi“ zdejsim obcanum „muna“ zanechala. Ale posledni slovo jeste i tak nerekla, jeste vsechno odstraneno neni a jeste dlouho asi nebude. Nejsou na to financni prostredky. Presto vsechno diky vedoucimu Polesi Valtice se podarilo uskutecnit vycisteni tech nejvice „zamorenych“ prostor, zbyle prostory jsou jiz jen okrajove, s daleko mensim vyskytem munice. Zaverem povazuji jeste za velmi dulezite zminit se o tom, cim byla a stale jeste je munice v prostorach okolo byvale municky nejvice nebezpecna. Konstrukce zapalovacu do delostreleckych granatu, ktere jsou nezbytne pro privedeni vybuchu granatu pri dopadu na cil, jsou konstruovany tak, aby pri manipulaci s nimi pred vystrelem nemohlo dojit, napr. pri padu na zem, k nechtenemu vybuchu, a tim ohrozeni obsluhy dela. Proto jsou zapalovace konstrukcne zajistene. K odjisteni dochazi az po vystrelu a opusteni hlavne dela, a to ve vzdalenosti zhruba 80metru od hlavne dela, a to tak, ze vlivem prudke rotace strely a odstredive sily dochazi uvnitr zapalovace k posunuti zajistovacich soucastek tak, ze napichova jehla se posune proti rozbusce, a po narazu na cil tuto „nabodne“ a tim ji privede k vybuchu. Vybuch rozbusky privede k vybuchu pocinovou napln, a ta svym vybuchem privede k vybuchu trhavinu v celem granatu. Je to takova mala retezova reakce. Vzhledem k tomu, ze veskere delostr. granaty v Borim lese „proletely“ po obrovskem vybuchu jejich skladu nejakou vzdalenost vzduchem, a navic diky sve vaze a rychlosti tvrde dopadly na zem, mohlo u nich dojit, a take i dochazelo, k jejich uplnemu, nebo castecnemu odjisteni. Potom uz staci u takove strely nejaky neopatrny pohyb ci uder, a dilo zkazy je tu. A zadny z nas samozrejme dnes nemuze vedet, jak ktera strela letela daleko, jak se otacela apod. Tudiz nelze nijak zjistit, ktera strela je odjistena, zajistena, nebo tak neco mezi tim. A tvrzeni nekterych „vsevedu“, ze po tolika letech „to uz nemuze fungovat“, protoze je to uz rezave apod., je naprosto zcestne a nezodpovedne. Vsechny takove mohu ubezpecit, ze uvnitr zapalovacu, ktere jsou hermeticky uzavreny, je jejich mechanismus jako novy, a naprosto funkcni! Dokonce jeste voni tehdejsim zbrojnim olejem! A napichove jehly jsou tak ostre, ze by jim to mohla zavidet lecktera injekcni jehla. Takze vazne neriskujte!

Koncentracni tabor Theimwald

Dobre znamy napis Arbeit macht frei zdobil pruceli koncentracniho tabora Theimwald u Muny. Deti z mistnich skol vyjmenuji podobne tabory v Terezine, Osvetimi, Dachau, Treblince, ale neuveri, ze by neco podobneho bylo i v Breclavi. Skutecne vsak tento lagr existoval. Nebyli zde pouze veznove z Cech a Moravy, ale prevazne z Ruska, dale pak z Nemecka, Jugoslavie i odjinud, tak, jak nemecka zlovule rozhodla.

Dva za sebou postavene drevene baraky, zvenci ozdobene kvetinami, pusobyli zdalky peknym dojmem. Jen ten ostnaty drat nejak nezapadal do predstav klidneho domova. Jeho obyvatele zde prichazeli vetsinou z kaznice v rakouskem Steinu. I zde byli strezeni. V kazdem rohu postavena strazni vez nemela pouze reflektor, ale predevsim kulomet. S jidlem Nemci setrili a kdyz byl jeden z veznu pristizen pri kradezi nekolika brambor se srotem, ktere byly urceny pro slepice, cekal ho pobyt v tzv. cerne dire.

Koncentracni tabor Theimwald byl rozdelen na Theimwald A (pro totalne nasazene a vezne z III.rise) a Theimwald B (pro vezne z Ruska). Velitelstvi ostrahy tabora bylo v ruske casti (dnesni brana do byvaleho zavodu MND).

Tabor Theimwald B byl rozdelen na dve casti. Na zenskou (260 osob) a muzskou (60 osob). Celkem zde tedy zilo pres 320 veznu. Pro sve veznitele vsak byli jen pouhymi "svinemi a spinavymi psy".

Podminky v koncentraku byly obdobne s prostredim v ruskeho lagru. Presto zde byla alespon jedna vyhoda. Jednou za mesic mohl vezen napsat a taky i dostat dopis. Samozrejme za predpokladu, ze nemel vaznejsi konflikt se strazci kazne. Jen tehdy dostal kazdy mesic jeden predepsany tiskopis dopisu se vsemi poucenimi. Pokud nasel cenzor v dopise neco zavadneho, dopis neodeslal a vezen pak musel zase mesic cekat.

Jedinym stestim pro dve stovky obyvatel koncentraku bylo to, ze vetsi cast dozorcu byli Cesi z blizkeho okoli. I kdyz take oni museli poslouchat rozkazy vudcu, prece jen dokazali najit skulinku, jak veznum zivot alespon trochu ulehcit. Primhourenim oci ve vhodny okamzik mohl zvednout vezen kousek chleba ci neceho dobreho, co jim na dostupnych mistech obcas nechali mistni obyvatele.

Na plose asi petadvaceti metru ctverecnich mistnosti v drevenem baraku se tisnilo celkem sestnact luzek na drevenych patrovych postelich. Kazdy z veznu mel k dispozici jedinou deku. Lezelo se na slame. V kazdem ze ctverice techto baraku byly takoveto mistnosti ctyri. Umyvarna a latriny staly mimo tyto stavby. Stejne tomu tak bylo i s pitnou vodou.

Zivotni podminky zde byly krute, obzvlaste v zime. Jeji zacatek i konec byl vzdy uredne oznamen. Aby vezni prezili, dostavali na kazdy den jen jeden kbelik uhli pro mala kaminka. Tuha zima nutila vezne ke sberu topiva v lese. Nacisticka straz vsak veznum, kteri zapalovali klesti, ihned ohnicky uhasila. Samozrejme nasledoval fyzicky trest. Namisto obcasneho volneho sobotniho odpoledne a nedelniho odpocinku nasledovali dalsi smeny navic. Proto se obyvatele lagru radeji snazili mrazy preckat o zime a hladu.

Ruske vezne bylo lehke rozpoznat. Na svych satech uniformovaneho typu a sedocerne barvy nosili na prsou vyrazne oznaceni OST. To muselo byt pevne prisito a pokud by nekdo mel chut je odparat, musel pocitat s krutym trestem. Pradla byl nedostatek. Platno, v kterych byl balen strelny prach, vezni vyuzivali pro svou potrebu. Sili z nej tajne odevy. To bylo taky zakazane. Celorocni obuv byly pouze drevaky.

Zakladem obedu i vecere byla jidla z krmne repy - zvana "kvaka". Surovina puvodne urcena pro dobytek, se zeleznou pravidelnosti se objevovala denne na miskach obyvatel lagru. Proto se snazili usetrit od snidane alespon kousek chleba, aby trochu pozmenili nevabnou chut stravy.

Veznum zde pomahalo nekolik Cechoslovaku. Hlavni roli zde hral mistni rodak a dozorce koncentraku Jan Budik. S nim uzce spolupracoval obchodnik Bohumil Polansky, vezni zvany "Tata Theimwaldu" nebo proste jen Bozek. Majitel obchodu nebo jeho dve deti vzdy nasli zpusob, jak do blizkosti tabora dopravit nejaky ten bochnik chleba, ci zpravu. V unoru 1942 byla jeho cinnost odhalena a soudnim rozhodnutim za "protinemeckou cinnost" obchod uzavren. Bozek se vsak prihlasil u Arbeitsamtu a nastoupil nejprve u firmy Pohl a Luckel, pozdeji pak Krasnik-Grubaum a pokracoval v pomoci veznum. Spolecne pak vymysleli dve mrtve schranky ve dvou kulnach na nadvori tovarny. Dva hrebiky svym natocenim signalizovaly obsah schranek. Podobne skryse byly i v lese. Zprostredkovatele za sebou nechavali na hrebiku zelenou vetevku, vezni zase suchou.

Otazka financovani nakupu jidla byla tez dobre vyresena. Na adresu Bozka chodily penize od rodin uveznenych. Ten si vedl presnou evidenci a za penize nakupoval potrebne potraviny. Vyuctovani pak predaval ke kontrole jednomu z veznu. Postupem casu vsak upadl do podezreni. Kdyz jednou jel na kole ke koncentraku, zastavil je hradlar Posak, ktery mu take v jeho cinnosti pomahal, se slovy, ze na nej cihaji Nemci. Bozek u nej v kulne vysypal chleba a pytel naplnil klestim. Takto prijel az k hlidce, ktera ho uz cekala. Ta porucila pytel vysypat, ale Bozek se branil, ze veze jen klesti na podpal. Prekvapeni Nemcu, kdyz vysypali misto chleba jen suche vetve, bylo velke. Chte nechte Bozka museli propustit. Ten se vratil k Posakum a chleba jeste ten den dorucil na smluvene misto.

Nacistum se podarilo pouze zjistit, ze veznum pomaha jakysi "fotr". Proto vyslychali jednoho stareho pana z Charvatske, kteremu se tak prezdivalo. I kdyz Gestapo pouzilo mnoho svych metod, nevypatrali nic. Tatu vsak nekolikrat pristihla nemecka hlidka, jak predava chleba jednomu z veznu. Vse nastesti vyresila jen pokuta. Obyvatele Theimwaldu vsak rozhodli, aby byla zaplacena z jejich financnich prostredku. Nechteli, aby rodina postizeneho trpela za svou pomoc.

Od potravinove pomoci uz nebylo daleko k dalsim planum. Dozorce Jan Budik v uniforme legii prosel celym Ruskem a znal tedy i jazyk. Veznove s nim brzy nasli spolecnou rec a mysleni. Schazeli se v jedne obuvnicke dilne Jakuba Fabicovice (dilna se nachazela pravdepodobne nekde na hlavnim nadvori Muny), kde se zrodil i plan uteku. Nebyl prvni. Jiz drive se o to nekteri pokouseli, krome jineho i odpadovym kanalem. Drtiva vetsina jich vsak byla chycena. Jejich potrestani museli ostatni "pro vystrahu" prihlizet. Pri porade u obuvnika Jakuba byl krome nej, Bozka a spiklencu taky dozorce Budik. Jeho zena mu prave spravovala uniformu, a proto prisel v civilu. Tato nahoda se ve svetle dalsich dnu ukazala nad jine stastnou.

Z dvaceti spiklencu jich devatenact uprchlo. Ten posledni, nejaky Fedor, zustal v tabore. Proc? To se dnes uz nikdo nedovi. Tento Fedor se po nekolika dnech vysetrovani dostal do hledacku Gestapa. To ho zatklo a prinutilo ho, aby oznacil spiklence uteku. Fedor povolil a udal Bozka a obuvnika Jakuba. Ti byli v tichosti zatceni Gestapem. V krizovem vyslechu Jakub poprel, ze by Bozka vubec kdy videl. Stejne tak tvrdil, ze je vylouceno, aby kdokoliv cizi vstoupil do jeho dilny. Velice dobrou nemcinou Gestapo presvedcil. Navic jeho nadrizeny, leitnant Kubesch potvrdil jeho oddanost k III. risi. Fedora s Bozkem odvezlo Gestapo do Vidne. Kdyz se naposledy videli, Fedor kricel, at se Bozek prizna, protoze jinak jeho zastreli. Jeho tvar byla poznamenana gestapackymi metodami.

Udavaci tentokrat paradoxne pomohli. Nekoncici zpravy o odbojove cinnosti Bozka v dobe, kdy sedel ve vezeni pod dohledem Gestapa, byl tim nejlepsim dukazem neviny, jakysi mohl prat. Po patnacti tydnech vezeni byl propusten. Dostal vsak na vyber. Bud se prestehuje do Protektoratu (Postorna patrila do Reichu) nebo pujde znovu do kriminalu. Jeho nove bydliste bylo ve Zdaru nad Sazavou. Do Breclavi smel prijet pouze kazdou druhou sobotu. Jeho odbojova cinnost vsak nepolevila. Do potravinove pomoci se zapojila i jeho zena. Po case vsak Gestapo znovu uderilo. Tata Bozek byl znovu zatcen a odvezen do Vidne. Ani ted nepromluvil. Byl ale jako "nepolepsitelny skudce nemeckeho naroda" poslan do povestneho tabora Mauthausen. Nakonec vsak prosel taborem Solenau a skoncil v tabore Traismauer. Stal se veznem P200 a byl zde veznen az do 19. dubna 1945. Toho dne uprchl a po nekolika tydnech se mu podarilo dorazit domu."

Převzato z geocaching.com, listing GC1XPEV

=========================================================

Závěrem podotýkám, že konečného cíle - odlovu finálky - jsme nedosáhli a tak další pokračování bude dopsáno zde níže. FOTO z akce: