Houbařská dovolená pod Sitnem

Dobří holubi se vracejí a mně se naskytla příležitost týdenní dovolené v Štiavnických vrchoch, které jsem brázdil před více jak třemi desetiletími, tehdy jako vášnivý turista oddílu Plastika Nitra, později také soukromě s nastávající první bejvalkou, že... Tenkrát ovšem cesta na kole značky co dům dal, většinou klasická Ukrajina, dnes již neskutečný a naprosto nepředstavitelný výkon...

Tož jsem přijal pozvání ségry na chatu, kterou zamluvila v Horné Rovni, jež leží kdesi nad jezerem Klinger v úpatí vrchu Vtáčnik (800), kousek od Štiavnických Baní, na dohled Tanád, v dáli na jihu provokující Sitno s vysílačem...  Nebylo třeba váhat, obzvláště, když se rýsovala možnost oživit si  své nostalgické vzpomínky na krásné mládí, s vyhlídkou dobře si zahoubařit, páč letošní mimořádná houbařská sezóna je na vrcholu a houby rostou snad i na asfaltu .

Balím tedy vše, co by se mohlo hodit a  vyrážím  k mámě, kde mám přestupní stanici a poté, co dorazí Anička s Jurom, přesedám do lepší třídy a jedeme asi 100 km, ze začátku klasické roviny přecházející do horských serpentín nad Levicemi; to už vykukuje hafo hub přímo u silnice, přijíždíme tedy na místo, ubytováváme se a hned vyrážíme na průzkum terénu, ale hned nacházíme první kováře a začíná opravdový houbařský ráj... Po hodině a něco už máme plné košíky, vracíme se tudíž na základnu, zpracováváme, dáme něco k jídlu a jelikož je do večera ještě daleko, vyrážíme zase :)). Netrvá dlouho, ovšem volíme jinou cestu a zacházíme hlouběji do lesa, kdy objevujeme několik kolonií kovářů, sem-tam dubáček a občas suchohřiby či babky, které spolu s růžovkama a bedlama beru na smaženici, za asistence zelených druhů holubinek a občas kuřátka, klouzku sličného a pak drobného, leč hojného hřibu, který dodatečně určuji jako lošák zprohýbaný. Pak je tu ještě černý škaredý hřib, mně již známý z minulosti, je to lošák jelení a beru trochu taktéž. Paráda, potěšení pro oko i duši a následně i žaludek, soudě podle nejlepší smaženice, co jsme v životě jedli, jak jsme se jednomyslně shodli. Inu, když máš kvalitní materiál, pak je to brnkačka. To už je samozřejmě hluboký večer, páč předtím bylo třeba hřiby zpracovat, tedy krájet na sušení, ségra též zavařuje do octa a před půlnocí je vše hotovo a s plnými břichy se jde spát :))

 Důvěru v muchomůrku růžovou jsem nezklamal a probouzíme se živí, máme v plánu udělat si procházku na jinou stranu, pod vrch Tanád a k Červené studni, tak daleko se ovšem nedostáváme, páč jsme vyrazili dost pozdě a slunce pálí, hřibů mizerně málo a vracíme se z druhé strany nad Klinger, tam už nacházíme víc, nacházíme též modrou značku, kopírujeme cestu lesem a pak po cestě přicházíme na základnu. Dělá se základ pro polívku z nasbíraných růžovek, Juraj je už zdatně sbírá a rozlišuje,  zatím bez chyby, jíme pečené maso na bramborách, zpracováváme nalezlé houby a jelikož toho nebylo kdovíjak moc, vyrážíme k večeru opět na svá, již osvědčená místa na Vtáčniku. Nalézáme opět plné koše a krátce před setměním jsme doma, krájí se, dokončuje se hrnec polévky, do které se doplňují dvě kila hub, tentokrát v mém podání ve variantě falešné dršťkové, která se snědla skoro všecka, pak ještě dílčí zavařování, páč ségře již došly sklenice a, opět tradičně s  plnými žaludky, jde se na kutě.

Třetí den výpravy je určen na výlet na Sitno (1009). Vzdušná čára praví 4,5 km, předchází ovšem krátký výběh do lesa, abych nevyšel ze cviku, pak se probouzí ostatní a přerovnávají hřibky, Dlouho to trvá a začíná váhání nad plánem, tedy navrhuji, že půjdu sám napřed a na Sitně se potkáme, pokud to vyjde. Vyrážím tedy v deset směr Štiavnické bane, pak se dávám na červenou, která se několikrát ztrácí, páč značení je mizernější, než jsem doufal a proklíním toho Ďura Makového, mírně řečeno, co to značil. Navíc cestu pořád lemují značky a tabule naučné banícké stezky, na kterých jsou sice mapy štol, ale orientovat se podle toho nedá. Nicméně cíl je jasný a rýsuje se na obzoru, bloudím dvakrát v dědině, než konečně kašlu na značení, opouštím Evičkino Jezero a jdu k jezeru Vindšachtskému, pak po silnici k rozdvojce nad Richňavou, dávám se směr Počúvadlo a zde nacházím modrou, po které budu pokračovat až na Sitno a posléze taky červenou, která jde kousek souběžně s modrou pod cestou, krásným  úsekem lesa. Po cestě občas mrknu do lesa a zaznamenám si místa hřibů, nechávám je na místě a  jdu dál, krmím se taky ostružinama, jež jsou docela hojné a zralé a doufám, že se nebudu dělit s některým medvědem, kteří se prý tady potulují a jehož stopu jsme s největší pravděpodobností našli. Značení se občas ztrácí, respektivě  na křižovatkách je třeba oběhnout všechny varianty, než se najde  nějaká značka, inu místní specialita, zřejmě součást zdejšího lidového folklóru :)). Zajímavou slovenskou specialitou je taktéž udávání vzdálenosti ve formátu času, za který dojdete k cíli. Samozřejmě, že to nikdy neplatí, páč se neuvádí, zda jdete v bahně nebo metrovém sněhu a zda jste zdatný sportovec nebo stoletý důchodce. Inu, tak to dopadá, když dáte blbci razítko.

Ale což, už se škrábu na vrchol, na který je opět zmatečné značení, prudké stoupání z Tatarské louky  za přispění pálivého slunce mi veme poslední zbytky sil. Nicméně, na vrcholu relaxuji, hledám a nacházím jeden z pokladů, čekám na zbytek výpravy a pak usuzuji, že to asi vzdali a jdu zpět. K mému překvapení je potkávám v půli kopce, domluvíme se, že se počkáme na Krížné, páč po cestě musím vyzvednout hřiby, tentokrát kapitální dubáčiska a několik kovářů; tak se i stane, setkáváme se o něco dřív, nacházíme ještě pár hřibů a vyzvedávám další "odložené". Nabíháme na silnici a rozhodujeme se, že už dojedeme po ní, Juraj má ovšem hlad a žízeň a tak se ještě stavujeme v restauraci na okraji Štiavnických Baní; ze zatahující se oblohy  začnou padat první kapky a my již tušíme, že dnes pořádně promokneme.  Taky že jo,  prší nám po celé cestě, čili  další hodinu, než dojdeme do tábora, neb Juro volí "zkratku"  přes les, trochu tápeme, než najdeme tu správnou cestu, pěkně vyfukuje, ale v kopci se zahřejeme a pak udržujeme rychlé tempo, abychom neprochladli. Konečně  jsme doma, ratují se sušící se houby, zpracovávají nové, dělá se masíčko s rýží a jak jinak než na houbách :)). Večeře byla královská, spřádají se plány na další poslední den, páč se kvůli dešti vracíme dřív.

Na sobotu tedy zbylo delší dospávání a balení domů. Ovšem než se zbytek osazenstva probudí, vyrážím do obchodu pro chleba a rohlíky, po cestě objevuji ještě zkratku lesem a u cesty hromady zdravých kozáků. A zase drobně prší a tak raději jdu do tábora, to už  přátelé vstali a dáváme snídani a balíme. Oběd bude studený se zbytky klobásy či salámu a ještě je hodina na poslední vyražení do lesa. Jdu tedy na to, nacházím, ale už podstatně méně, potkávám již houbaře- víkenďáky a za drobného deštíku docházím do tábora, balím houby a všechny věci, dnešní houby již budu krájet u mámy, dáváme vše do pořádku a vyrážíme domů. Tedy do naší rodné dědiny nedaleko Nitry, že... Překvapujeme mámu, která nás nečekala, ale prozřetelně uvařila plněné papriky a taky upekla tři plechy koláčů, česky buchet, zpracováváme hřibky, dáváme večerní pokec a to nás ještě čeká slunná, leč chladnější neděle...

(dokončuji)

 FOTO