Akce 2010
18. 1.2010 První lednové kafee 
23. 1.2010 Bowling Valtice
30. 1.2010 Narozeninová párty 
28. 2.2010 Pvní jarní MTB cyklovyjížďka 
 6. 3.2010 MDŽ Bowling  
18. 3.2010 Bowling Brno 
19. 3.2010 Repre ples MZLU
21. 3.2010 Cyklovyjížďka MCT 
26. 3.2010 Kameňák
 5. 4.2010 Velikonoce
17. 4.2010 Jaro na Prýglu, III 
18. 4.2010 Pivní muška 1 
24. 4.2010 Den Země- otvírání jara, V 
25. 4.2010 K soutoku Moravy a Dyje neofiko 
30. 4.2010 Valtické čarodky
 1. 5.2010 K soutoku M a D tentokrát ofiko 
 2. 5.2010 Pivní muška 2 
15. 5.2010 Lichtenštejnské stezky 2010
24. 5.2010 Letiště Ladná
29. 5.2010 Sobotienka ide... 
 5. 6.2010 Sluneční víkend
 6. 6.2010 Novomlýnská muška
12. 6.2010 Valtické dvojkolečko
13. 6.2010 Ochozská kachna z Priglu
19. 6.2010 Cyklomaratón K24, III Újezd u Brna
25. 6.2010 PGME 2010 
 6. 7.2010 Expedice Dunaj - Nitra
10. 7.2010 Akce "Halušky 2010"
11. 7.2010 Nedělní koupání
25. 7.2010 Víkend s MCT
28. 7.2010 Prázdninové kafe
 15. 8.2010 Želetavské houbobraní
29. 8.2010 Štiavnické houbobraní
19. 9.2010 Burčáková muška
25. 9.2010 Svatováclavské slavnosti v Břeclavi
 2.10.2010 Páté lednické pokouleníčko, KK V
23.10.2010 Uzamykání Prýglu, V 
28.10.2010 Sváteční projížďka
29.10.2010 Sobotěnkááá
17.11.2010 Pražská geovýprava
20.12.2010 Vánoční posezení s bowlingem
29 12.2010 Silvestr u Baláků
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

LEDEN

• 18. 1.2010 První lednové kafe

proběhlo v nekuřáckém salónku CafeCafe, stylově vyzdobené obrazy jakéhosi Muchova plagiátora, byť docela povedenými. Navíc za veliké účasti, čímž byl dán základ pro dobré poklábosení. Někteří okusili aj zdejší pizzu, která byla víc než dobrá, ocenili jsme velké hrnky kafe nebo čaje. Nakonec jsme smrděli skoro stejně, jako bychom byli vepředu, ale co už, venku přecijen trochu mrzlo...

Na pořadu dne byla, kromě sdělení si zážitků z vánoc a Silvestra, zejména nastávající plesová sezona, na níž jsme se shodli, že budeme opět u toho. Zmíněno bylo i několik jiných akcí a mezi řádky taky pomluveni ti, co to nemohli slyšet. Ale o tom život také je.

Zazněl tady návrh na nějaký společný program pro hubnutí, ale zatím bez nápadů. Doporučujeme tedy nečekat až na duben a začít individuálně, tak jak jsme aj individuálně přibírali :).

Nic víc se jaksi nestihlo, na půlku se zapomnělo, ale to můžeme dohnat ještě na bowlingu. Nebo i před ním :))
Dnes tedy v mimořádné sestavě: Jiřka, Zdenula, Jarka, Blanka, Janula, Evča, Mirek a já.
(Pavel)

• 23. 1. 2010 Valtické koulování

Na letošním valtickém koulování jsme se sešli v hojném počtu 17- kousků:)). Brněnská část opět dojela trochu později, ale bez otálení se vrhla do hry s plným nasazením. Pravda, někdy si koule prohlížela ten žlábek vedle dráhy, ale to ke hře patří a jak je známo, kdo si hraje nezlobí.Pája si tentokráte vzal na pomoc >mladé družstvo Sokolíků ve složení: Míša, Marťa, Danek a Radim, zbytek tvořily Zdeňula, Jiřka, Blanka a Valerka. Andulčino družstvo sestávalo z Verči, Miloška + 1, Alice + 1, Lidky a Luboše.<, za což byl náležitě odměněn - špekáčkovým věncem. (sponzor Pája). Ale pochvala patří i Miloškovi, Alici, Radimovi...Musím ale podotkout, že kvůli technické poruše kuželek nemohlo Pájovo družstvo dokončit druhou hru, výsledky jsou tedy neúplné. Také chyběl velký bojovník Zdenál, který si kašlal doma v teplíčku. Naordinovali jsme mu výtečný lék, tak snad bude brzy O.K. (podala jsi ho, Zdeni?).Kolem půl čtvrté jsme se rozešli, někteří odjeli domů, zbytek si dal dobrou papu v restauraci Na Rychtě(kančí kýta na smetaně s vídeňským knedlíkem, či topinka s masíčkem a oblohou neměly chybu. Účast a výsledky:
Verča 70; 71, Anička 63; 61, Alice 97; 90, Vraťa 63; 45, Milošek 76; 98, Ilča 30; 68, Pája 80;93*, Radim 104; 94*, Danek 64; 60*, Míša 53; ?*, Marťa 46; 50*, Lidka 58; 56, Luboš 119; 91, Jiřka 77; ?*, Zdeňula 83; 65*, Blanka+ Valerka 55; 69 bodů. (*nedohráno)

Autor:Jiřka FOTO Miloš

• 30.1.2010 Rozloučení s mládím

Neveřejná narozeninová párty se po počátečních organizačních zmatcích přecijen konala podle původních instrukcí, a tak jsem mohl s potěšením přijmout v bunkru většinu zvaných hostů a potěšit jejich chuťové buňky vlastnoručně zhotovenými kulinářskými výtvory. Snad nikdo nemusel tajně házet pod stůl nebo vynášet na WC, což je pro mě ta nejlepší pocta. Dokonce se využily i přebytky k nášupům za ty, co nepřišli a nic nepřišlo v niveč.

Jako první chod se podávala hovězí svíčková na smetaně á la divočina, s větším podílem zeleniny a s přídavkem hřibků. Samozřejmě s houskovým knedlíkem vlastnoručně ukuchtěným.
Druhým chodem byla posléze uzená kýta se zelím a opečeným bramborem.
Vše bylo náležitě prokládáno tekutými bylinkami a jinými lahodnými moky, aby nám lépe trávilo.

Mezi jídly byla samozřejmě hudba a došlo i na taneček. Jako spestření jsem nachystal demonstraci vaření houskového knedlíku v mikrovlnce; tedy ne žeby naše dámy neuměly vařit, ale chtěl jsem se zejména pochlubit. Kupodivu zájem projevili i pánové. Knedlík se povedl měkoučký a voňavý a tak doufám, že už práškům z Tesca načisto odzvonilo! Závěrem jsem ještě předal DVD coby Kroniku MCT s věnováním. Nezapomeňte na veverku!

Byl jsem potěšen praktickými tekutými dárky, které jsme nestihli kromě Věrčina Bechera ani degustovat, tedy tyhle skvosty jsou schované pro příště, například již známá a vyhlášena Blančina meruňkovice nebo Sedlákovo vítězné vínko z loňského Vinohradského koštu, templářské růžové či stylová desinfekce obrostlá listím atp. Dámy také přinesly něco dobrého pod zub namísto zákusků, které jsem striktně zakázal a dobře jsem udělal.

Ve veselé náladě jsme se sešli Anička, Blanka, Jiřka, Valča, Miloš, Slávek a já.
Všem děkuji za společnost a přání, a nekteří další, kteří se řádně omluvili, budou
předvoláni na kobereček u některé vhodné příležitosti, aby taky o nic nepřišli. Jsem zvědav, jakou výmluvu si zas nachystáte :))
A ti, co to propásli, mohou očekávat pozvánku nejdříve v roce 2020, resp. 2035, pokud vůbec. No a ještě jednu závěrečnou, na kterou se už musíte pozvat sami :))
Foto neveřejné.
Pavel

ÚNOR

• 28. 2. 2010 Pokus o zdolání soutoku Moravy a Dyje

Start u Poštorenského kostela, chvilka čekání na ty, co to mají nejblíže a už frčíme směr celnice, střih lesem přes viadukt a pak přímo k oboře přes dřevěný most, dále kousek po signálce až k Lánům.
Oddech, odbočka do lesa kvůli vodě a pak kličkama přes Cahnovský Prales, krásná příroda, probouzející se jaro, voda, zatopeno, klid, ticho.. za brankou z pralesa ovšem cesta zarúbaná, ba co horší, přímo zatopena. Hrdinsky jsem smáčel nožku, ale dál to opravdu nešlo a tak se vracíme, vyždímu ponožku a šlapu, aby neodmrzla. Na Pohansku pauza, pokec a pak už nejkratší cestou domů, však bylo načase, zanedlouho se smráká. Relativně teplým (8 -11°C), podmračeným dnem a sílícím větrem a šíleným tempem s břeclavskými MTB-cyklošílenci (Kubi, Roman, Katka, Dáša, Miloš) nám chybělo poslednch cca 2 km k cíli, nakonec však spokojenost a připsáno do deníčku prvních 50 km. FOTO u Miloše.
=Pavel=

BŘEZEN

• 6.3.2010 Valtický MDŽ-bowling

Bowling a velkolepá oslava MDŽ se skoro minuli účinkem, když po výpadku brněnského nemocného jádra a nakonec i samotné organizátorky Verči nás zbylo tak akorát na mariáš a na poslední chvíli se rozhodovalo o zrušení bowlingu... Naštěstí to zachránily Milošovy tajné trumfy, o kterých jsem nepochyboval, i když do poslední chvíle se nevědělo, kolik a která esa to jsou :))
A tak jsme měli potěšení seznámit se s Jolanou a třeba s nekoulejícím čertíkem Eliškou, že... Ale nepředbíhejme.
Už samotná cesta vlakem byla dobrodružstvím, kdy se několikrát zastavovalo, rozbíhalo či couvalo, páč byla chyba v převodovce a nějak to nejelo. Už jsme se chystali tlačit, abychom vůbec stihli začátek, nakonec to bylo tak-tak a ještě jsme měli fóra před Brňáky.
Samotný bowling byl doufám v pohodě, zakouleli jsme si, že se nám už ani nechtělo, výsledky byly taky potěšující a po tajném doušku truňku se začlo nevídaně dařit i Aničce, byť na chvilku :)) Mezitím jsme rozdělili spravedlivě čokoládu a ještě zbyla otázka, co s načatým večerem, resp. meruňkovicí :))
To už jsme tužebně očekávali Verču, která poctivě každých 15 minut podávala hlášení, jak postupuje práce a nakonec to k závěru stihla a už se ani nebránila moc tomu, že jsme se vetřeli do jejího wigwamu :)). Tam jsme u kafe dokončili načaté dílo a v bujarém veselí jsme přecenili své schopnosti a nechali jsme si málo času na vlak. Hlavně jsme zvolili mylnou trasu, o které jsem tvrdil, že je tutovka a tak začal poslední, asi nejdobrodružnější úsek dnešní výpravy.
Vyrazili jsme kousek správně, pak se ale cesta změnila v kros mezi vinohrady a polňačkami značnou oklikou podle kolejí a pohled na klusající Aničku v kozačkách ve mně vyburcoval záchvaty smíchu i zoufalosti nad tím, že se snažíme zbytečně. Naštěstí to brala sportovně i ona a ten nahoře nad námi se slitoval a svou rukou pozdržel vlak o 3 minuty a tak jsme po půlhodině triumfálně naklusali na nádraží, což musel být pro ostatní lidi taky zážitek. Otázka Aniččina z(a)traceného lístku byla už jen nepodstatným detailem, který se rychle vyřešil.
Anička má tedy za sebou ekvivalent sta jarních kilometrů, všichni skvělý zážitek nejen z bowlingu a tak možno oprávněně konstatovat, že to byla nejlepší akce tohoto roku. Alespoň pro někoho :)); určitě budou i lepší, ale tohle je nezapomenutelné.
Výsledky a účast:
Jana 80;71, Natálka 45;33, Miloš 61;66, Jolana 38;69, Pavel 105;96, Anička 89;71 a Eliška 1 (do hlavy). Ale nesla to statečně... a Verča.
Pomyslný buřtový věnec jsem vyhrál tedy já, ale bohužel se nenašel sponzor :(( FOTO
=Autor: pgnext=

• 18. 3. 2010 Jarní bowling Brno

Autorský článek Jiřky převzat ze stránky MCT:
Tak i když Pája předčasně zrušil jarní bowlingový trénink v PROBE, zdravé brněnské jádro se nenechalo odradit a přece jen se sešlo. A nakonec jisté okolnosti dopomohly k tomu, aby se zúčastnil i on sám a opravdu úspěšně reprezentoval ty svoje ovečky od Břeclavi:)).
Nejdříve jsme trochu poklábosili u stolu, občerstvili se, rozdaly se lístky na páteční ples a potom se přesunuli k dráze. Je vidět, ze jaro opravdu ťuká na dveře, hormony se bouří a dobrá nálada dělá s lidmi divy :)).
První kolo bylo sice takové " rozkoukávací", teda pro některé, ale potom se hra rozjela jako po másle. Pájovi se dařilo a radoval se jako malé ditě :)). Vygouml totiž, kudy vede cesta přes hrboly ke kuželkám :)). A nakonec mohl říci známou větu - přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem! I Zdenál se dočkal svých desítek (možná to bylo změnou iontového nápoje a to na pravého, nefalšovaného Kozla). No prostě s desítkami se roztrhl pytel, i já dokonce přehoupla svoje dlouhodobé maximum, dařilo se i Mirkovi, Blance, Zdeňuli.
Jaruška měla výborný začátek a konec:)). Valča se také nevzdávala a vložila do hry vše. Jednou jí koule poslouchala, jindy zase ne. I Evka s pochroumaným ramenem přispěla jednou koulí do mlýna :)).
Podtrženo, shrnuto - vydařená akce. Děkuji ještě jednou Jurovi, který nám zarezervoval stůl i dráhu.
Zúčastnili se: Jarka, Evka, Zdenál, Zdeňula, Pája, Mirek, Jiřka, Blanka, Valča

Jiřka

Fotečky :

Výsledky, aby to vítězství více vyniklo:))
1 Pája: 109
2 Jiřka: 90
3 Zdenál: 91
4 Valča: 64
5 Blanka: 65
6 Jarka: 40
7 Mirek: 92
8 Zdenula: 80

• 19.3.2010 Ples MZLU Brno

Dlouho očekávaný ples (Brno, Hotel International) se stal skutečností a my v nevídané sestavě nechyběli ani letos.
Tentokrát jsme zasedli v dolním sále u cimbálky a rock-popové skupiny, objednali si víno z potopeného Titaniku (soudě dle ceny), ale luxusní prostředí vyžaduje i luxusní činy, a tak jsme se po chabém úvodu a vynikajícím jídle protančili až k tombole a mimořádně zakoupili 2 dávky, což byl prozřetelný nápad Jiřky, který nám přinesl hodnotnou výhru v podobě bažantů... super!
  Tančilo se ostošest, na výběr byly dvě podia s celkem čtyřmi kapelami; tentokrát žádná dáma neseděla víc jak dvě minuty a tak, i přes některé organizační zmatky, zavládla plná spokojenost.
Naše dámy, i když svorně tvrdily, že "nemají co na sebe", přecejen nakonec došly oblečené :)) v překrásných šatech s odvážnými detaily a vůbec jim to celkově slušelo, a tak s noblesou sobě vlastní důstojně reprezentovaly nejen sebe, ale i své šedé, i když prý elegantní protějšky :))
Organizátoři to dnes mírně ošulili; inu, krize je krize, zvedly se daně a tím i ceny, ušetřilo se na kvítku pro dámy a organizačně chyběl ten lesácký duch, slavnostní průvod, ani peklo neotevřeli; nu což, je to dáno lidmi a tentokrát to někdo mírně nezvládl. A tak hotel dostává přezdívku Hotel Irrational :)).
Škoda, no... přesto nelze litovat a dobrá společnost a příjemné zážitky nám zajisté vše vynahradili.
Dík patří Zdenule a Zdenálovi za předkup lístků a organizaci, sponzorům za bohatou tombolu, hudbě za přesvědčivé výkony a všem za příjemnou společnost.
MCT důstojně reprezentovali: Zdenula, Zdenál, Pája, Jiřka, Blanka, Mirek, Janule, Pavel, Miloš, Marta, Luboš, Lidka, Veronika, Ivoš.
K tanci a poslechu skvěle hrály:
Dolní sál - střídavě:
- Pavel Helan a Kapela
- Cimbálová muzika Grajcar
V horním sálu střídavě:
- kapela s Čunkovým dvojníkem Night and Day Brno, a
- dechovka Bojané
Fotéčky zatím neúplné ZDE
Pavel

• 21.3.2010 První jarní třicítka MCT

Neplánovaná cykloprojížďka nejzdravějšího břeclavského jádra byla narychlo zorganizovaná na dnešek, když Verča potvrdila, že může a Anička, že bude mít navařeno :-)) Tedy v 11:30 Na Valtické, to už začalo kapkat a málem jsme to zapíchli, nebýt Verči, která byla už na cestě. Kupodivu za chvilku dorazila v pláštěnce jako Teletubbies, ale to nás nezaskočilo, poněvádž to již známe. Teď ještě dofoukat kola, a když už jsme byli v centru, zvolili jsme cestu na Janohrad.
Cesta ubíhala v pohodě, bylo relativně teplo a těch pár kapek nás nerozházelo. Na Janohradě byla pauza, pak že prý vyprovodíme Verču napůl cesty k Hubertovi, nakonec jsme to ale riskli až do Valtic, nedbaje na znovu kropící kapky. To už Verča z jistých důvodů šlapala kousek pěšky a docela jsme se těšili na teplé kafe a prý aj vínko :))
U kafe čas rychle utíkal, Verča jako správná hostitelka nešetřila na vzácných hostech a donesla dobré domácí vínečko, prý jen na košt. Koštovalo se až do vyprázdnění láhve, mezitím se probralo a proklábosilo vše co se dalo, pomluvilo a dámy se dozvěděly i pár cenných rad pro balení chlapa z pohledu chlapa.. :-)).... a nebýt blížícího se večera, byli bychom ještě tam.... ale stihli jsme vyrazit a dojet v pohodě za světla, dokonce vysvitlo sluníčko, modrá obloha, silnice suché a teplo nad 15°C. Krásný První jarní den, který jsme nepromarnili.
Takže cyklotlupo, kdyby se náhodou již jaro neotvíralo, tak už jsme ho otevřeli za vás a akce může nést i název Vinná muška I. nebo První jarní třicítka nebo co chcete, stihli jsme téměř vše. Samozřejmě jsme podrobně probrali plán a už se rýsují čarodky, soutok i nápad na ty hřibky a jiné akce. Tož, do toho!
Suma sumárum: 30 km a víc, průměr 13, bez nehody, 1 píchanec...
Účast: Anička, Verča, Pája.
(Pavel)
Snad vyjde i pár fotek.

• 26. 3. 2010 Kameňák

Ples v tělocvičně...a proč ne, když může být Ples v opeře.. článek převzat od Zdeňuli

S blížící se 19-tou hodinou, se začali do školy na Kamenačkách v Brně trousit první návštěvníci plesu, ale prvenství si odnesl Miloš. Potom to šlo ráz naráz, za chvilku byla plná tělocvična, ředitel školy všechny přivítal, poděkoval sponzorům bohaté tomboly a všichni mohli shlédnout dvoje předtančení.

První bylo předtančení dětí z tanečního kroužku školy a druhé předvedli tři tanečníci v dobových kostýmech a s dobovou hudbou.

Začátek plesu se malinko opozdil a to proto, že škola organizovala malé posezení pro důchodce - bývalé zaměstnance školy k příležitosti Dne učitelů. Celým večerem nás provázela hudba hudební skupiny Grif05 a o půlnoci nám zahrála skupina Pocity společně s ředitelem školy. Nesmím zapomenout na tombolu, lístků bylo na našem stole plno, někomu štěstí nepřálo, ale říká se: neštěstí ve hře – štěstí v lásce . V tombole měl štěstí nejprve Miloš, který vyhrál dva skleněné půllitry Pilsner Urquell, potom Jiřinka kazetu se svícny a svíčkami, Pája ubrus a nakonec se štěstí usmálo i na Zdenála, který si odnes 5-litrový pivní soudek se sklenicí, obé Starobrno. Vytančili jsme se do sytosti, páč skupina hrála jak pomalé i rychlé skladby, tak i polčík a válka se tu mihly sálem. Nejvíc ze všech tanečníků se mi líbili Jiřinka a Jirka, kteří by se se svým rokenrolem mohli zúčastnit klidně i nějaké soutěže, páč si myslím, že svým suprvýkonem v sále strčili všechny do kapsy. Pak se tělocvična přece jen pomalu vylidňovala a když ráno odešla hudební skupina, měli jsme se také k odchodu. Ale to už tu nebyli Jiřinka a Stáňa a Jirka, s kterými jsme se rozloučili již dříve. Moc a moc Pájovi děkujeme, že na nás počkal a přiblížil nás svým Sršáněm k domovu a posledním zpestřením rána byli pánové policejní, kteří nedali jinak a Pája musel foukat a páč pil celý večer střídmě, vše dobře dopadlo. Potom Sršán odjel s Pájou a Milošem směrem k Břeclavi. Jen doufám, že všichni šťastně dopluli do svých betliček a zážitky z kameňáckého plesu je nestrašily ve snech.

Myslím si, že akce byla zdařilá a splnila naše očekávání.

Plesu se z tlupy zúčastnili Jiřinka, Pája, Miloš, Zdenál a také Stáňa a Jirka z Liberce, kteří si pátečním plesem zpříjemnili sobotní povinnosti a samozřejmě jsem nechyběla já.

Takže pokud bude naše škola za rok opět organizovat tento skoroples, ráda se tam s vámi uvidím.

Zdenula ":o))

Foto od našeho dvorního fotografa

DUBEN

• 5. 4. 2010 Velikonoční nadílka

Velikonoční nadílka se tentokrát konala na třikrát, nejprve s předstihem s MCT na "Kameňáku", pak s menším předstihem u Marti v Mikulově a nakonec v reálu na SK kdesi pod Nitrou. A právě o té je zde pár řádků.
Tedy, detaily není třeba rozebírat, snad jen, že jsme pravidelně popíjeli vínečko u ségry Andulky, samozřejmě ve větší míře s Jurajem, a ostatními členy či návštěvami tamtéž. Nejdříve samozřejmě malokarpatské "šuškavé víno", jenž tentokrát šuškavé ani nebylo a bylo "celkom dobré". Pak jsem vytáhl eso své, leč šlo o Milošovu slivovici, náhodou prý vynikající, omylem považovanou za víno. Ale což, když už bylo nalito...
V neděli se konal zlatý hřeb pořádaný turistickým jádrem "bratislavské sekce MCT", tedy šéfovala ségra a pořádal se výšlap na Zobor(+580), takto poslední kopec pohoří Tribeč, týčícího se nad Nitrou, ba čo viac, přímo na Žibricu(+617), což je další a vyšší kopec trochu dál tamtéž.
Tedy, dopravili jsme se autem na P k LÚ Zobor, odtamtud po žluté, pak zelené, pak po nijaké až jsme zkřížili cestu červené, vinoucí se ze Zobora na Žibricu a dál. Po ní jsme se někdy veselo, více však s funěním plazili a přibližovali k hrozivému kopci, samozřejmě za zpátečnických řečí že "toto nikdy nevylezeme" a pod. Ale vylezli! Po zanechání vzkazu příštím generacím ve Vrcholové knize a focení a odpočívce jsme se odebrali zpět, i kvůli zhoršujícímu se počasí. Cesta údolími a dalšími kopci a vlnami byla nekonečná a nakonec, jako vždycky, byla na nohy těžší ta z kopce. Před Zoborem tlupa zahla po vrstevnici do základního tábora, leč někteří nejodvážnější a zřejmě i největší "marodi" jsme riskli Zobor, což nebylo moc rozumné kvůli bolavým kolenům. Nakonec jsme s klopýtáním zdolali i tento nádherný kopec a v základním táboře už netrpělivě stepovala ségra, opuštěná tlupou, kteří jako předsunutá hlídka vyrazili dřív domů nachystat "lekhé občerstvení". Tedy u bráchovy rodiny v Čápore, že... Lehké občerstvení se změnilo v lehké obžerstvení s několika chody švagrové s dcerami vlastnoručně vyrobených mis a dortů a po koštu vynikajícího rybízového vína už nezbylo, než se odebrat domů a natáhnout se kamsi na gauč. Leč ještě večer jsme stáhli lahvinku vínka lehce růžového i bílého, není-liž pravda...
Celkem našlapáno odhadem 14 km, total převýšení 220m, nastoupáno cca 600m a taktéž slezeno.
Účastníci výpravy: Anička - šéf výpravy, Juraj, Monika, Evka, Jaro, Lubka, Marianka, Pavel; koledníci Hela, Peter, Katka, Martin, Maťko; oheň u krbu střežili Elenka, Tomáš a Dianka a samozřejmě babka Monika. Tož tak.
Foto (veřejné)
Autor: Pavel

• 17.4.2010 Vítání jara na Prýglu

(Článek převzat z Moravské cyklotlupy, autor: Jiřka)
Tentokráte se nám odložení termínu vítání jara na brněnské přehradě opravdu vyplatilo.
Po týdenním dešti a teplotách pod deset stupňů, nás v sobotu přivítala jasná obloha a sluníčko.Teplo sice moc nebylo, ale postupně se to jen zlepšovalo. Nejdřív to vypadalo, že to Pája vzdá (neboť se z cest vrátil až ráno), ale nenechal břeclavské jádro ve štychu a nakonec jsme se v časovém limitu sešli v přístavišti. Sice ne všichni přihlášení, neboť Mireček místo s hezkou slečnou ulehl s horečkou, Hanka s Ivošem museli na turnaj se synkem a to by nebyla Janula, aby se nedohrnula jako velká voda se spožděním, protože Natálka také ulehla s horečkou:)). Pája pro změnu tak zaníceně pumpoval, až dopumpoval a musela nastoupit technická podpora Zdenál a vždy připravený pionýr Milošek, který poskytl šlaušek, či co...
S velkou slávou po občerstvení se výbornou buchtou od Verči, vyrazili jsme před jedenáctou směr hrad Veveří. Na Rakovci jsme obdivovali hladinu znova napuštěné přehrady a pokračovali po silnici, neboť břeh byl ještě dosti blátivý. Přesně v pravé poledne jsme stepovali již před branami hradu a rychle vystoupali kopeček směr odpočinkový plácek, neboť přitomné dámy se jako obvykle nemohly dočkat tradiční ochutnávky vína a pánové zase toho svého plnotučného:)). Tentokráte to bylo hradní růžové, proložené teplou medovinou:)). Také jsme si vzájemně ochutnali naše domácí svačinky a bylo nutné určit náhradní trasu zpět, (kvůli vodě a blátu na druhém břehu).
Pája byl tak zaujat odlovem kešek pomocí své nové GPS, že neuváženě souhlasil se vším:)). Pak asi litoval, protože náhradní trasa vedla směrem Hvozdec, kousek za ním doleva, vzhůru do kopce k Ríšově studánce. Brblali asi všichni, neboť bláto bylo i zde a převýšení 170 m. Naznali jsme, že je to cesta pro koně, o čemž svědčili do země vrytá kopyta:)). Ale zvládli jsme to, nakonec se nám to líbilo, protože posezení u studánky bylo fain, někteří i ochutnali onu pramenitou vodu a sladkou tečkou byl na konec i dlouhý sjezd až na Rakovec. Dole pod kopcem ještě proběhlo focení kozla Šíši:)).
V přístavišti bylo pěkně přelidněno, chvíli nám trvalo, než jsme našli místo k sezení a pak už mohly začít langošové hody a závěrečný pokec.
Kolem půl páté každý vyrazil směrem k domovu. Zdenula s chotěm do Žabin, Hanka zase tu dálku do Popůvek (našlapala z nás nejvíc, 40 km), Janula za nemocnou Natálkou. Pro zbytek byl trošku komplikovaný odjezd z parkoviště a naložení kol, neboť bylo přeautíno, ale na konec vše dobře dopadlo. Ještě musím prozradit, že jsem ťapala od Lídla ve Slatině domů pěšky, protože Pájovi pro změnu zase došel plyn a riskovat tlačení Sršáňa....
Prožili jsme nádherný den, plný sluníčka a dobré nálady. Teda aspoň mě se to tak jevilo:)).
Zúčastnili se: Zdenula, Zdenál, Jiřka, Pavel, Verča, Milošek, Janula, Hanka
Ujeto: 18 - 40 km, podle toho, odkud kdo vyrážel:))

Jiřka.

• 18.4.2010 Pivní muška 1

Jako vždy, nejlepší akce jsou nečekané a jak jsme se včera domluvili, tak jsme dnes učinili. Ovšem jsem to zas popletl a čekal jsem v klidu na signál "divoká sviňa", to už holky stepovaly venku a já v klidu ještě podřimoval... no pak jsem ale vyběhl, děvčata spořádaně čekaly u Kančí obory a jelo se na Janův hrad, kde se sesedlo a usedlo k pivu. Akce tak nečekaně dostala název Pivní muška a tentokrát poctivá, páč bahno litovelské točené jsme měli všichni a po tom sprintu chutnalo výborně.
Další cesta byla jako vždy klasika, lesama někudy do Valtic vyprovodit Verču, která už finišovala domů a my zase, ostatně jako vždy, jsme se nasomrovali k ní na kafe. Tedy cestou kolem Rybničního zámečku, kde jsem lovil poklady a sbírali podběl, Tři Grácie, kde se holky nenechaly fotit až kolem Bažantnice a Sv.AnnyValtic, kde jsme ještě Verči ukázali naší novoobjevenou krosovo-kozačkovou trasu, jak jsme oněhdy klopýtali na nádraží, však víte, že?
U Verči jsme zase splkli až do prvních kapek, které měly přijít až zítra, ale jelikož jsme v krajině, kde zítra znamená už včera, tak jsme se ani nedivili, že přišly už dnes a tak, zrovna po dojezení poslední vynikající buchty, jsme nasedli na naše okřídlené oře. Cesta byla už pohodová, nakonec rychlé rozloučení, páč začlo kapkat trochu víc, naštěstí ale brzy ustalo a tak jsem ještě zasucha stihl domů. Navykládáno spoustu hlášek, pomluveno vše co šlo, naplánovali jsme detaily čarodek a zmínka byla i o trdlobraní, tož paráda, ne? Apropos, víte, co jsou to "poplamúchy?"
Přítomno zdravé BV-jádro, tedy Verča, Pavel a Anička, která zároveň testovala zraněnou nožku a prý zatím dobrý, ujeli jsme 31 km a já ještě kousek. Tož tak!
 Autor: Pavel

• 24. 4. 2010 Den Země Mikulov

Den Země v Mikulově je tradičním svátkem jara a my začali hned zkraje sbírat všechny indicie k tomu, aby se vydařil.
Především perfektní počasí, tentokrát víc než jarní, pak příroda, ptáčkové, motýlci Otakárci a cvrčci přispěli velkou mírou k pohodovému dni a zbytek byl už na nás. Tedy zejména hojná účast za příslibu podniknout jakékoliv šílené nápady, začínající perfektním seznámením za přispění dobrého jídla a slivovice k utužení kolektivu :)), pak klasická návštěva Turoldské jeskyně, dnes výjimečně až se 4 netopýry (vrápenci) s perfektním výkladem průvodce; pak výplaz na střední terasu Turoldu s přechodem na nejvyšší vrch, což byla dnešní novinka. Zadní stranou Turoldu po červené pak zpět k odpočinku u probíhajícího programu.
Po celou dobu ve vzduchu visela otázka, zda-li vyrazit i na Svatý kopeček, nakonec ale zvítězil rozum, únava a hlad a trochu jsme program zkrátili. Zato zůstalo víc času na vyblbnutí na Kozím hrádku, kde se většina odvážila absolvovat přírodní skluzavku nevábně nazvanou na začátku "to je hrůza" a na konci "to bylo hezké", což je jakási skautská stezka odvahy zejména pro ty hmotnější a pak kolečko po zámku, kde jsme shlédli tři nevěsty, holt ti mladí jsou nepoučitelní, pak kochání se výhledy a už zbyl čas akorát na závěrečné posezení při dobrém obědě a důstojné rozloučení.
Tentokrát to bylo v Art-restauraci, velmi stylové a hezké, objevené náhodou v zapadlé uličce, s výhledem do domácky zařízené kuchyně a se zajímavou bylinkovou stravou včetně syrových lístků česneku medvědího.
To vše za účasti torza břeclavského jádra Miloše a Pavla, kdy nám vypadl provianťák Anička a museli jsme ho různě suplovat, a při hojné účasti brněnských skalních Zdenuli, Jiřky, Januli, Hanky a dnes s novými hosty Ivany, Jindry, Ilony  s dcerou Kateřinou, kteří tak nahradili jiné chybějící a ještě Soni, která neváhala dojet až z Veselí, za což jí a jejím skvělým koláčkům a slivovici budiž věčná chvála.
Zase jeden nádherně prožitý den, jako jediný restík nám tudíž zůstalo neuskutečněné líbání Matičky Země, na které ještě svitla poslední naděje v botanické zahradě na zámku, jež byla ovšem zamčena a tak naše Matička holt bude letos nepolíbená. Snad se nám za to nepomstí :)).
FOTO...
autor: Pavel

• 25.4.2010 K soutoku neofiko

Dnes byla opět hezká skoroletní neděle, ale asi bych lenošil po včerejším výletu, nebýt Aničky, která mě vytáhla na kolo. Navrhl jsem průzkum soutoku, jednak aby byla nějaká změna, druhak abychom byli připraveni a počítali s možnými nástrahami pro příště. A ty brzo přišly...

Tedy s mírným zpožděním, ostatně jako vždycky, jsem přifrčel k benzince, kde už Anička vyseděla důlek a po nezbytném přifouknutí kola jsme vyrazili. První klasická pauza na Pohansku s delším vydechnutím, pak podél plotu ke kýženému cíli, kochajíc se přírodou a čápy, kteří se houfně krmili v dáli na louce, co bude jako louka vypadat až po určitém čase. Kolem cesty louže a jezírka, dříve nevídané a to byl první náznak, že to nebude dnes idylka. Pak se nějak brzy vraceli lidi, co nás předjeli, i řekli proč, ale chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči, cože je tak vyděsilo a to přišlo cca 5 km před soutokem. Nejdříve jedna louže, kterou jsme ještě přebrodili a pak jezírko v cestě, samozřejmě po stranách v nedohlednu, kde bylo odhadem 60 a víc čísel a to už se nám do zrovna čerstvě nevypadající vody nechtělo.
Po otočce jsme natrefili na odbočku vedoucí bůhvíkam, tak jsme ji prozkoumali, prý jen kousek, nakonec se z ní vyklubala velmi solidní asfaltka klikatící se Cahnovským pralesem nebo tam někde poblíž, bylo taky na co koukat, voda se držela už mimo silnic a tak jsme posléze, aniž jsme to tušili, projeli kolem nějaké pily nebo čeho, tam jsme objevili dráty (elektrické) a to už jsem věděl, že podél nich se dostaneme až na Pohansko, rozuměj k zámečku.
Taky že jo, cesta se klikatila dál podél vedení, najednou jsme byli na rozcestí k nějakým chatkám, jestli to nebyly ty Ruské domky, o kterých jsem furt básnil, nejspíš jo, páč to bylo na odbočce k Lanžhotu, tam už jsem cestu znal z předchozího výletu s Milošem a jeho družinou, jak jsem toťkaj v mrazivé vodě smočil nožku, jo, to byl zážitek, a už jsem očekával odbočku k Lánům, která aj doopravdy přišla.
Zámeček Lány je nově opraven a už skoro úplně, nádhera nevídaná, pak už jen kousek, cobys kamenem dohodil na Pohansko za potkávání mohutných houfů výletníků, nejspíš Lanžhotčanů, soudě podle toho, že všichni šli tam a nikdo nazpět. Na Pohansku byla jakože závěrečná pauza, kde jsme dost dlouho splkli a nakonec jsme ještě projeli městem k Bille, kde po rychlém nákupu drobností jsme ještě kecali, samozřejmě to opět odnesli ti nepřítomní... než jsme zkonstatovali, že je nejvyšší čas rozejít se domů, pokud chceme stihnout ještě za světla.

Závěrečná zpráva, na kterou určitě netrpělivě čekáte je ve stručnosti taková, že soutok je momentálně po normální cestě nedostupný, komáři se začínají množit exponenciální řadou, čápi a jiná havěť už okupuje svá doupata (viděli jsme volavky, labutě, srny i rozzuřeného štěkajícího srnce) a byla objevena a zaznamenána náhradní trasa, kerá má taky své kouzlo (krásný seník, voda v lužním lese, naučné tabule aj.) a svými 30 km snad nahradí případný výpadek dramatického slévání se řek. Tolik technická zpráva.
Pokud čekáte ještě osobní názor, tak vyslovujeme domněnku, že soutok bude nepřístupný i za týden, komárů už bude miliardy, ale vzhledem k jiným věcem, které jsou k vidění, případně k možnosti prodloužení trasy na Ranč u zlámané šlapky, pakliže bude dostatečná vůle, by to za tu srandu stálo. Já bych se toho nebál. Tož tak :).
Anička a Pavel, celkem cca 34 km z domova. (P)

• 30.4.2010 Třetí valtické Čarodky u Verči

proběhly opět v klasické sestavě za velmi teplé filipojakubské, nebo také Valpuržiny, noci.
Dokonce tentokrát hned se dvěma půvabnými čarodějnicemi, jež přivedly své masky k dokonalosti, například Aniččino motorové koště s gelovým sedátkem a blikačkou, nebo Jiřčin svítící nosánek :))) I obětní čarodějnici jsme nachystali špičkovou, kromě dederonových šatů z DDR, jejichž záludnost jsme spoznali teprve při pálení... Třetí čarodějnice Verča se ukázala jako skvělá hostitelka, ostatně jako vždycky; tentokrát ale nachystala špičkové víno z vybraných bobulí a občerstvení, oheň už vesele plápolal než jsme dorazili a poté, co jsme obdrželi zprávu, že víc nás nebude, přišla na pořad večera hlavní bašta- ve formě pečené kachny se zelím a špekovo houskovými knedlíky! Mňááám!
Dobré jídlo nás zasytilo natolik, že jsme už dál neopíkali nic a po zalití kvalitním pivem nebo vínem jsme postupně upadali do letargie, ze které nás probrala až blížící se půlnoc s upálením naší čarodějnice a pozor!, tentokrát s kompletním líbáním pod rozkvetlou jabloní či broskví.
Pak už následoval rychlý úprk domů, páč únava a skvělé jídlo udělaly své a přecijen, zítra je také den a na ten máme nachystán cyklovýlet a v rámci bezpečnosti práce je nanejvýš vhodné, aby jsme byli alespoň trochu odpočati. Kromě už vzpomínaných hlavních postav byl přítomen Pavel.
FOTO
=Pavel=

KVĚTEN

• 1.5.2010 K soutoku Moravy a Dyje

Po pracném organizování a očekávání hojné účasti, se akce přecijen konala, a to i přes odřeknutí hromadou účastníků a přes varování meteorologů.

Ale my, místní i přechodně místní, jenž jsme plynule navázali z předešlé noci čarodějnic, i naši skalní přespolní z MCT nedali na bludy meteo- odborníků, jenž hlásali jako vždy místní předpověď pro Prahu a okolí s aproximací na celou republiku; navzdory dešti v Brně vyrazili a tentokrát i prý s poťukáváním sousedů na čelo a dobře udělali, páč tady na jihu byla teplá vlahá filipojakubská noc a po nějakém dešti ani památka, s ranním nesmělým sluníčkem, které se v průběhu dne osmělilo ještě víc a nakonec se vyklubal nádherný prosluněný a nadmíru teplý den jako stvořený na takovýto výlet.

Tedy přesně řečeno, dorazili jsme s mírným zpožděním z různých stran na Pohansko, a to kupodivu všichni ve stejném okamžiku, a po krátké pauze jsme vyrazili v dáli. Přesně podle předešlého průzkumu bylo vody opravdu neúrekom všude, stejně tak hejna komárů nezklamaly a tak jsme na plánované otočce skoro ani neváhali; trasu, předepsanou Cahnovským pralesem - a že bylo na co koukat- jsme absolvovali předpisově bez připomínek, páč mírné zaváhání v této džungli slepých ramen a zatopeném lese by znamenalo beznadějné ztracení se a v konečném důsledku v nekonečném bahně a komářího cucání bídné zhynutí :)). Nechybělo ovšem mohutné kochání se čápy a přírodou, naslouchání žabímu a ptačímu koncertu a několik zastávek nutným k doplnění či vyprázdnění tělních tekutin a živin, páč se pravidelně dodržoval pitný režim a nejen ten vodní. Po slivovici se jen tak zaprášilo a evidentně by se hodila i další, leč kde brát, když není a příště snad budeme předvídavější. A to jsme ještě trestuhodně zamítli příležitost ke koštu vína určen pro only nezadané dámy, leč v zájmu celistvosti kolektivu se obětovaly a jaly se dál plahočit k cíli společně a nerozlučně s ostatními (nebo nejsou nezadané, kdo ví?).

Po nějaké době, úměrné vzdálenosti, kochání a námaze, jsme přecijen spatřili Lány, kde při krátké pauze jsme konstatovali hezkou, leč šlendriánsky provedenou opravu zámečku a pak vyrazili na poslední štaci Pohansko, kde opět byla jakási kampaň, nejspíš opět oranžgutanů, soudě podle usmívajících se ksichtů na plakátech a oranžových balónků, no nic pro nás, navíc lidu mraky a fronta na všechno, ale hudba hrála moc pěkně... Nakonec jsme zvolili již známou hospůdku U Ludvy, kde bylo dostatek místa a zde, při hašení žízně teď obecně s nealko, jsme zakončili tento prima den.
Vlastně úplně poslední zakončení bylo u Verči, kde jsme u kafe a krátkém pokecu udělali poslední tečku a rozjeli se každý svou cestou domů. Celkem 32 až 55 km.
Účast: Verča, Jiřka, Zdenula, Zdenál, Mirek, Anička a Pavel.
FOTO , už kompletní.
Zapsal: Pavel

• 2. 5. 2010 Pivní muška 2- Opět kolečko kolem Janohradu...

Jak bylo předesláno včera, tak opravdu byla vůle a hlavně neuvěřitelná žízeň, která se vodou zahnat nedala :)).
Bohužel dopoledne trochu kropilo a už jsme to i odřekli, ale po krátkém zdřímnutí (prý jsem nebyl jediný) a procitnutí zas svítilo sluníčko jakoby se nechumelilo a to už přišla zpráva od Aničky, jestli ještě nevyjedeme. No samotného by mě to nenapadlo, tak jsme tedy vyrazili na Janohrad, hned poté, co třetí muška Verča oznámila, že se někde toulá a s náma nestíhá.
Tak jsme tedy vyrazili, dokonce jsme dvě minuty před zavíráním stihli i to pivo a tak jsme poměrně rychle měli na dnes splněno :)) Ale ještě bylo poměrně brzy na návrat a tak jsme to dali oklikou k Novému dvoru a to parádní lesní cestou vedle kolejí už skoro do BV, přesněji na konci Charvajdy přes pole k Aničce, kde za občasného zabití komára jsme ještě trochu pokecali. 20 km a víc, taky není k zahození. Tož, tak!
Tentokrát bez fotek, ale od včerejška jsme se zas tolik nezměnili :)))
Autor: pgnext

• 15.5.2010 Otvírání lichtenštejnských stezek

Tradiční akce Otvírání, a to nejen stezek, ale i kulturních památek rozesetých v širokém. Dnes docela v nelákavém počasí přišlo poměrně málo lidí, ale přesto bylo na stezkách občas těsno.
Zejména, když se kličkovalo kalužemi v lese kolem Huberta a pak ještě jednou kolem Apolla. Někteří krosaři se vyřádili, my ostatní spořádaně tak, aby jsme přešli suchou nožkou, což se vesměs podařilo. Ráno sice svítilo sluníčko a někteří blázni dojeli v tričku, ostatní postupně shazovali oděv skoro k nule, ale pak se zas vrstvy nabíraly tak, jak se na svátky zmrzlých patří a nakonec jsme byli rádi, že ještě neprší, nemrzne a že můžeme šlapat na zahřátí. Ale o tom to není.

To hlavní, kvůli čemu jsme tam byli, byli kamarádi, veselé povídání, příroda, krásné vyhlídky, občas košt něčeho dobrého, prokládaného ledovým pivem a slzami slivovice na zahřátí, které kvůli zimě bylo zoufale málo :)) a jako přidaná hodnota poměrně příznivé počasí a hafo sličných dam a zajisté i pánů :))
A tak tedy, po klasické lidové veselici u Poštorenského kostela, jsme vyrazili na tu delší trasu, aby to nebyla taková nuda; drželi jsme poctivě sestavu Pavel, Anička, Verča, Renek, občas jsme se osamostatnili, občas se propletl Pavel K. s kámoškou a na začátku se mihl i Miloš s partou cyklošílenců, kteří museli být první v cíli a věřím, že i byli :))... a tam jsme se opět potkali.
V cíli jsme pak spořádaně čekali na losování, mezitím byl dobrý zábavný program s perfektní muzikou, opět jsme nic nevyhráli a tak to zkusíme příště. První kapka padla v 18:37, kdy už jsme byli na cestě domů.

Pro informaci, trasa vedla od Poštorenského kostela směr Františkův rybník - celnice Reinthal - Kolonáda Valtice (Rajstna) - Dianin chrám (Rendez-vou) - Hubert (Kaple sv. Huberta) - Apollonův chrám (vyhlídka z terasy) - Apollo (camp) - Valtická alej - Kančí obora - Zámek BV - Přístav (veslařský klub), do cíle dorazilo přes 500 lidí, celkem trasa 37 km, s cestou +6, Verča + 20 km. Omluvila se Jiřka, Zdenula+Zd., ostatní mají Áčko :))
(Pavel)

• 24. 5. 2010 Letiště Ladná

Břeclavské jádro opět v akci

Tož, jelikož nám sobota propršela, jsme se domluvili, že když bude dnes alespoň trochu hezky, vyrazíme na kolo. A jakože bylo, tak jsme se domluvili s Aničkou zas na ty dobře utajené loďky, které, jak se dalo očekávat, nebyly a tak jsem měl v rukávu náhradní program na letiště Ladná, což bylo předesláno Milošem a tam taky v hodině nejvyšší naše téměř kompletní břeclavské jádro dorazilo. To zrovna končil svou exhibici L29, který odlétl někam domů zároveň za prvních kapek deště, který se kvapem ze západu blížil. Stihli jsme jakž-takž zaparkovat pod okap a v suchu si lebedili a navyše Anička nezapomněla s sebou Teletabís, tak kromě mokrých nožek obešla docela dobře. Miloš se prý zašil k někomu do auta a já našlapoval zvysoka, takže jsem přežil také v suchu.
Po dešti pokračoval program, m.j. např. seskok paragánů nad našimi hlavami, vzlet větroňů, či akrobatické lety. To už jsme zároveň plnili Pivní mušku 3, a po ní jsme pokračovali, už bez Miloše, který měl trochu jiné plány na odpoledne, na další cíl- Janohrad, tentokrát přes Ladenský most. Cesta po dešti byla kupodivu přijatelná, na Janohradě vysvitl Oskar jakoby se nechumelilo, Anička přesušovala ponožky (Zdenula jí dobře radila, aby si nosila náhradní), mezitím Verča podávala průběžná hlášení z práce, my se slunili a posléze jsme vyrazili neznámo kam.
Tedy nejdříve směr park, tam ale bylo bahno a tak jsme otočili a spoléhali se už jen na asfalt, po cestě jsme ještě škubali kopřivy a u Kančí obory, jelikož bylo ještě hafo času a relativně teplo, jsme se rozhodli ještě zajet na Pohansko. Chtěl jsem ještě kousek dál, ale Anička takticky, že spočneme a tak jsme spočli a prokecali zbytek hezkého dne, pak Oskar zalezl a začalo být chladno a to už jsme tam byli poslední a to byl zároveň signál k ukončení akce, tedy jsme se střelhbitě vraceli zpět a v pohodě jsem stíhal i hokej.
Nu što, vsjo charašo, nakonec i ten hokej s Rusama, skoro jako v ´68., tak co víc si přát.Pavel

• 29.5.2010 Pivní muška 4

Na echo Verči se nedalo odpovědět jinak, než kladně a tak jsme dali scuka u Huberta, samozřejmě zas po těch tankodromech. Cíl cesty byl dán předem: Zdolat další pivní mušku na Janohradě a pak jakoby mimochodem omrknout houby, jestli "dačo" neroste.
První cíl byl se ctí splněn, pečlivě jsme vybrali trasu bez kaluží a pokecali u pivka. Po cestě jsem už naškubal i nějaké ty houby, pokud to za houby považujete- tedy ucho Jidášovo a choroše šupinatého. To bude mňamka... Ale k věci.
Tož po pivku jsme vyrazili směr Valtice, tentokrát dobrou cestou a pak jsme ještě hledali houbičky, nejdřív na mém tajném místě a pak na Věrčiném. Bohužel objevil se pouze jediný krásný dubák, což je ale známka, že rostou a porostou. Houbobraní tím bylo zakončeno a ještě jsme dali kafe u Verči, tentokrát s dobrou bábovkou od babičky. Proloženo kapkou slivovice :))
Pak už nezbylo, než nasednout na šlapadlo a šupky domů. Zítra jedem zas :))
Pavel, Verča, 30 a víc km.
(Pavel)

ČERVEN

• 5.6.2010 Pěší muška

Dnešní víkend jsem měl službu zas s Aničkou a tak jsme se domluvili na nějaké té projížďce :))
Nu, což o to, myšlenka to ušlechtilá, ale domluva je jedna věc a realizace druhá. Kromě klasického skluzu, kterým začínám být už proslulý, jsem tentokrát zaregistroval prázdnou duši a hned jsem si vybavil všechny ty džungle, kterými jsem se včera prodíral. Anička tedy ještě posečkala a já se ujal výměny duše, protože jsem správně předpokládal, že to tak bude rychlejší. Použil jsem tedy zánovní duši z Tesca, která na tuhle příležitost čeká už pár let a po krátké výměně jsem tušil, že budou problémy s foukáním. Tedy huštěním. Tedy s ventilkem. Kompresorek má popraskanou hadičku a s pumpou tento druh ventilku nezvládám. Tak následoval pěškobus na benzinku, kde už jsem dorazil s Aničkou.
Pokud teď předpokládáte zdařilý konec, tak bych asi tak obšírně tohle nepopisoval. Tedy po zdárném nafouknutí se ozvala rána jak z děla a kolo pokleslo. Naštěstí nebylo potřeba žádné nářadí a tak duše šla ven a objevila se lochna jak po přestřelce na Sicilii. Jal jsem se za asistence Aničky lepit a dokonce se nám podařilo správně pochopit přiložený návod pro blbé, ale dalo to zabrat :-)))
Po rychlém zalepení a nafouknutí jsme konečně vyrazili na Pohansko...
Tady by příběh mohl končit, páč to už byla klasická akce s pokecem u kofoly, jako obvykle. A skutečně skončil, páč to zase bouchlo a zasyčelo a kolo opět smutně pokleslo. To byl tedy konec, domů jsem šlapal pěškobusem a Anička nacvičovala pomalou jízdu 5-6 km/h, což sice kdysi bravurně zvládala, ale to ještě na starém kole :))
No, v tom horku jsme vlastně ještě U Ludvy dali Pivní mušku 6, a ještě nákup po cestě.. Jo, kdo nemá v hlavě, má v nohách a dnes to platilo doslovně...
Přesto bylo veselo a při mnoha příhodách, zejména Kterak Anička s Verčou šly do kina jsme se dooost nasmáli...:-))
Tož, historicky nejkratší cyklojízda byla ukončena, ale zítra je taky den a my vyrážíme už po ránu a snad ten deficit doženeme.Cca 13 km.
(Pavel)

• 6.6.2010 Novomlýnská muška

Dnešní tropická neděle se nesla v duchu dobrodružné výpravy k Novým Mlýnům. Nutno zmínit, že kýžený cíl se nám několikrát beznadějně vzdaloval, ale houževnatost a odvaha nás přecijen neopustili.
První překážkou se ukázal opět defekt, a to zakrátko po startu od Kančí obory. Nicméně duše vydržela až k Janohradu. Pak ale nepomohlo ani přifouknutí a šlo se lepit. Můžete třikrát hádat, kdo zase píchnul :)) Naštěstí, po zkušenostech ze včerejška, už jsme měli to správné nářadí a měli nacvičen ten správný grif, a tak byla jen otázka času, jak rychle to půjde. No zatím jsme to nestihli v závodnické normě, ale postupně se také vypracujeme :)) Lepení tedy bylo zdárně provedeno, s využitím asistence Aničky a nářadí, které taky pomohlo. Pro vodu jsme nemuseli daleko, bylo jí tam k dispozici hafo, dokonce přímo na silnici. To byla další překážka a tak se kus jelo po hrázi. V tu dobu už jsme měli zpoždění oproti plánu a saharské slunce začlo pálit, ale ještě jsme to nevzdávali.
U "bulharského jezu" tedy elektrárny jsme sledovali v bouřlivé vodě vyskakující velryby, byla to opravdu krása a takové rybyska jsem ještě neviděl. Podle všeho to byli tolstolobici, a že jich tam bylo!
Dál byla v plánu cesta po hrázi, zde jsem využil diplomacie a navrhl zkratku přes Bulhary, což se vyplatilo, tam jsme přešli na druhý břeh a po brodu, kde jsme vykoupali nožky v čisté svěží vodě, se zase napojili na hráz, která ale byla zarostlá a tak jsme pokračovali neznámou lesní cestou, alespoň tedy kousek ve stínu, abychom pak skončili u Přítluk. Pak už rychlou silnicí z kopečka k Novým mlýnům, tedy nejdříve do dědiny na odpočívku k pomníku, kde byl oběd. Pak už zbývala jen cesta zpátky, ještě jsme se mrkli k hrázi, kde se mrskal další obr a stačilo trochu drzosti a odvahy a byl by oběd pro celý regiment, ale nakonec přecijen doskákal zpět do vody.
Cesta zpět už byla po normální silnici, nakonec docela ve stínu do Bulhar, kde jsme dali Pivní mušku číslo sedm, pak už po hrázi a lesem stejnou cestou do Lednice.
Zde jsme udělali konečné posezení v zahradní restauraci Koruna, oněhdy doporučovanou Milošem a opravdu tam bylo příjemné posezení, to jsme ještě podávali hlášení Verči, která makala v práci a pak už jsme zas po stinné janohradské cestě uháněli domů, Anička si dokonce pochvalovala, že se jí nějak lehce šlape.
Závěrem je možno konstatovat, že jsme zas objevili pár nových cest a viděli nevídané, trochu se přismáhli na sluníčku i osvěžili ve vodě, a tak jsme příjemně využili tento první, skoro letní víkend. Tož, tak!
Anička, Pavel, 54 km. Foto se také chystá.
(Pavel)

• 12.6.2010 Přírodní koupák na Apollu

Jak bylo operativně domluveno, tak jsme vyrazili s Aničkou nejdříve do Valtic pro Verču, která měla po včerejší hurá akci všeho tak akorát a vyrazili jsme směr Lednické rybníky, které jsme si poctivě objeli, než jsme zakotvili na tom nejvhodnějším místě.
To už bylo poledne a tak šup do vody, Anička na svůj oblíbený třetí schodek, my odvážnější i dál a jelikož voda byla parádní, tak jsme dost dlouho vydrželi.
Pak se hledalo další místo na opalovačku, které se brzo našlo, samozřejmě by to nebyla Anička, kdyby zas nezahučela do kopřiv :)) Naštěstí se tomu řehtala a to bylo znamení, že žije, páč se dlouho neměla ke vstávání. Pak už normální opalování a několikahodinový veget ve stínu, což mě ovšem nebavilo a tak jsem využil záminku, že skočím pro vodu, samozřejmě jsem byl na pivo i na něco k jídlu. Poté jsme ještě hupsli do vody a pomalu se odebírali k Verči na to dobré kafe, které přišlo i se zákuskem docela vhod.
Pak rychlá cesta domů, naštěstí z mírného kopečka. Osmahli jsme se tedy pěkně, a tam, kde jsme už byli, ještě víc. To bude žhavá noc :)))
Bezva den plný pohody a srandy, kterou naše povedená trojka vyrábí na počkání :)). 20-50 km, jak kdo. Foto není. Tož, tak!
Pavel

• 13.6.2010 Za Ochozskou kachnou na Prýgl

"Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil" bylo zřejmě heslo našich "rosniček" (J+Z), které, po vzoru svých pražských kolegyň, vykoukly z balkónu a usoudily, že se nikam nedá jet. Dokonce prý že se blíží nějaká smršť ze západu, či co.
Ovšem my, co máme starší kosti, už víme své a nedáme se jen tak zaplašit. Tentokrát po pořádném sprdu od samotného šéfa byla sjednána náprava a operativně stanovena náhradní trasa, což holky vymyslely dobře.

Vyrazili jsme tedy s mírným zpožděním na náhradní trasu směr Prýgl hned z původních souřadnic a tak jsme mohli už po cestě pozorovat paseku, co noční hurikán způsobil na řece, stezce i okolních lesích. Někdy to bylo kličkování mezi kameny a větvemi, ale vše jsme zvládli bez úrazu, páč Anička tentokrát s námi nebyla :))

Na Prýglu samotném jsme hned zaparkovali na pivu, eventuelně na jiných dobrotách (tož něco s ledem, ale už nevím, co to bylo) a pak vyrazili směrem k Princezně, resp. restauraci U Šuláka, kde byl oběd.
Překvapením dne byla na jídelním lístku pečená kachna, a jelikož dnes měla být kachna Ochozská, tak jsme rádi přijali náhradní Prýglovskou a myslím, že to byla dobrá volba. Nakonec, voda je tady taky a kačeny zrovna tak. Dámy držely své krabičky a tak tentokrát zhřešily pouze s ovocnými knedlíky, zas nevím s jakými, ale prý velmi delikatesními. A mimochodem, proběhla i Prýglovská muška č.7, což je řádně zdokumentováno.

Po dobrém obědě byla naplánována cesta už pouze domů, a tak tou samou trasou jsme prokličkovali Brno každý svým směrem. Nakonec se tedy vyklubal krásný pohodový výlet, jenž vydal nad 40 km, s docela hezkým poloslunečným počasím a dokonce s jediným koupajícím se bláznem na Prýglu, teď hádejte třikrát, kdo to byl.
Účast: Zdenula, Zdenál, Jiřka a Pavel.
Pavel

• 19.6.2010 Jubilejní 10. ročník slavného Cyklomaratónu

se konal v Újezdu dne 18.-19.6.2010.
Popis trasy
Okruh měří 28,4 km a vede z Újezdu od kostela, mírným sjížděním směr Žatčany (4.km), prokličkuje se dědinou po hlavní, pak se najíždí doprava na státní Brno-Hodonín a po 200m z ní odbočuje vlevo na Měnín, kde je první mírné převýšení až do dědiny. Odtud zas klesání až  na konec, z něj se vyjíždí rovinkou a pak kopeček nad dálnici D2 (10.km) a hned za ním prudký sjezd dolů, ale hned se vyjede krátký smrťák do Blučiny a zde už kopce na dlouho končí. Blučina se prokličkuje až k centru, jež z dálky svítí nedalekým kostelem (12.km), tu se odbočuje doprava směr Opatovice, Rajhradice a taky tyto dědiny se v klidu projedou téměř po rovině.

Za Rajhradicemi (18.km) se odbočuje doprava na Otmarov a Telnici; tady je dlouhý táhlý kopeček, naštěstí skoro vždy s větrem v zádech a tak se vyjíždí docela dobře, za ním rovinka s klesáním, kde si možno odpočinout a přejede se vlna nad dálnicí D2, kde následuje svižný klesák až do Otmarova.

Otmarov se projíždí lehce, rovinka nebo mírně dolů, za ním do kopce, v kopci vlevo na Telnici (22.km), zde je rovinka prokládaná stoupánímí a už se vjíždí do Telnice, mírně dolů a rovinka až na křižovatku hlavní silnice u kostela (25.km). Zde se najede vpravo a po 100m ji opouštíme vlevo kolem Orlovny, kousek do kopečka a pak mírně dolů až ke kolejím (26.km).

Za kolejemi odbočujeme doprava kolem nádraží, kde je mírný klesák a možno spočnout před posledním kopcem okruhu, který je naštěstí dost krátký a to už se dostaneme k hlavní silnici (Sokolnice - Újezd), tedy odbočujeme na stopce doprava a před námi je konečně Újezd po dlouhé, odpočinkové cestě z kopce až ke kostelu. Provětráme se, vystydneme, dobře vymyšleno, najednou je únava pryč a člověk se zas hrdě hlásí do dalšího kola...

Jak se jelo
Příprava na závod
Před závodem jsem měl natrénováno cca 800 km, což nebylo špatné. Jako vždy mi ale chyběly delší závody, které by zpevnily  "posez" a kromě toho i ostatní partie těla, kreré se pak začly hlásit.

Také kolo bylo rozhozeno a už nešlo kloudně řadit, vše rachotilo a vrzalo. Ráno se spustil liják a já přešlapoval, co bude, nakonec jsem si řekl, že kolo stejně potřebuje opravu a tak jsem vyrazil do obchodu pro řetěz a blatníky. Ještě bylo dost času vše dát dokupy, tak jsem tedy měnil řetěz, ladil převody a promazával a dotahoval, co se dalo. Také špalky byly ojeté, v zadu přišly nové a přední jsem obrousil, vypílil drážky a vše seřídil. Konečně to i brzdí! Ještě přitáhnout vrzající kliku a hotovo. Nachystal jsem i patřičnou výbavu, zejména svítilny a dostatek nabitých baterek, lepení, hromadu oblečení a doufám, že jsem na nic nezapomněl.

Pak už nezbylo, než naložit vše do auta a vyjet. Po cestě se spustil další liják a to mě moc nenaladilo, dokonce se objevily i zaječí úmysly, nakonec jsem přesvědčil sám sebe, že dělám správně a tak jsem dojel, v úžasu po suché cestě od Hustopečí výše, což byl pouze přechodní jev.

V Újezdu jsem se přihlásil před 14. hodinou, pak jsem měl dostatek času vše vybalit, dokonce i blatníky namontovat, to už ale za občasného útěku do auta před deštěm. Pak ale byl klid a vše se sušilo, jal jsem se fotit, ale ouha, karta nebyla ve foťáku a tak jsem měl o starost míň,  ještě jsem tedy projel kousek po dědině abych zkontroloval řazení a brzdy, vše v pořádku jen řetěz občas střílí po ztuhlém spoji; okouknul jsem děvčata, konkurenci, technické novinky a známé tváře, to už se blížila 16. hodina a provokativně, leč prozřetelně jsem se postavil naboso ve šlapkách na start. Sebou ještě kraťasy, triko, brýle, bez přilby, kterou jsem zapomněl na Slovensku, v kapse lepení a na kole pumpičku a pití. Toť vše.

Závod
Odstartováno jest! Dokonce přímo z Říma Jurisem, který to vše spískal... Tedy jede se jak o duši, držím tempo a nepropadám se, čumím na tachec a nevěřím vlastním očím, 30 se drží téměř celou trasu, samozřejmě v závěsu, kromě kopečků, kde to spadne na 22. Dokonce, na rozdíl od minula, mohu kloudně dýchat, bez příznaků infarktu, a do cíle dorážím v čase 1:05, pokračuji hned dál a ani druhé kolečko nebylo špatné, myslím 1:10. Jelikož se mi osvědčila taktika dvojkoleček, tak teď dávám krátkou pauzu, doplňuji  čaj a něco zhltnu a už jedu dál, to už na obzoru bouří, třetí kolečko je ještě v klidu a do čtvrtého jedu vstříc bouři, která už řádí u Blučiny. Za Blučinou studený slejvák, blesky a já se nemám kam schovat. Další dědina je v nedohlednu a než jsem tam dojel, byl jsem už zmoklý a liják se změnil na déšť, schovávání už nemělo smysl, leda bych vystydl a to jsem v tričku nechtěl riskovat, zde jsem ocenil nové celoblatníky a šlapky, které sice zmoknou, ale rychle uschnou, lituji přilbu co by mi alespoň trochu chránila hlavu, ještěže nabyly kroupy :)). Jedu tedy dál, to už se ozývá koleno a našlapuju už opatrně, v Rajhradicích se v čekárně schovává tlupa lehokolistů, vyzývám je dál, ale váhají, pořád prší, ale přede mnou polosuchá cesta, jede to se mnou a přivedl jsem to až do cíle. Mezitím nad obzorem vykouklo poslední sluníčko a krásná 180°dvojitá duha nás doprovázela posledních 10 km a stála za to zmoknutí... Zde tedy delší pauza, cca 21h, mám za sebou první stovku, utírám hlavu, převlíkám se do suchého a teplého, zde jsem ocenil dobré staré kraťasy ze šusťákoviny, které mi zachovaly suché slipy, což je mimořádně dobrý pocit  a jdu na horký čaj.

Natáhnu se v autě, spočnu, dávám první brufen, déšť ustává, je 22h a jedu do pátého kola.. Beru pláštěnku na nosič, kterou vozím zbytečně do konce závodu. Taky kšiltovku, páč hlava není pořád suchá.

Páté a šesté kolo v pohodě, prášek zabírá, ale už zvolňuji tempo na 1:30 na okruh, dávám zas pauzu na osvěžení, ponožky na nožky, opět krátká pauza a budu pokračovat, to už jsou myslím 2h ranní, když jsem na startu dalšího dvojkolečka. To končí za ranního kuropění v 5 h, zároveň  s prvními kapkami deště a tak přerušuji závod, dávám občerstvení, převlek do suchého a natáhnu se v autě na příští dvě hodiny.

Probuzení bylo těžké, nohy nedrží a tak dávám další brufík,  dávám poprvé tenisky s ponožkami, uschráněné od deště a to je paráda, nezávidím některým igelitové sáčky na nohách, no...  další dvě kola zvládám jen z posledních sil, to už zlobí celé tělo, zejména záda, za krkem, ruce, lopatky a samozřejmě zadek, kupodivu kromě kolena, trvá to celou věčnost a kalkuluji, že rekord už nebude, maximálně zopakuji svůj minulý výkon, tedy usuzuji, že zvládnu ještě max. dvě kola časově, za předpokladu hodinové pauzy na oběd a když si nechám na poslední kolo dvě hodiny. Dávám hned další, už jedenácté kolečko, abych měl namlíto dopředu. Po tomto trojkole, které jsem skončil ve 13h, dávám tedy pauzu, teplou polévku, výbornou klobásu a horký čaj a poslední brufík a mám půl hodiny, kterou prochrápu v teplém autě. Sluníčko už pálí a udělalo se krásně, ale v dáli zataženo, za chvíli vyskakuji a mám obavu, že 2 hodiny na kolo nebudou stačit, vyjíždím tedy krátce před 14h a to bylo opravdu už jen čestné kolečko; po cestě mě předbíhají všíchni, co dávají také poslední kolečko a s velkou slávou v 15:45, tedy s průměrem 15 km/h, dojíždím toto poslední kolo.

Zvládl jsem tedy 12 kol x 28,4km, čili cca 340 km během 24 hodin. To vše by nebylo možné bez dokonalého servisu, s občerstvením, stravou a ostatním zázemím. Na 400 km metu jsem tedy nedosáhl a cítím, že na ni nemám fyzické předpoklady. Teoreticky bych toho mohl dosáhnout  za předpokladu radikálního zhubnutí (momentálně 100 kg s botama), lepší fyzičkou (zejména natrénováním na kole), případně s lepším kolem, ale to jsme už v kategorii úvah "kdyby". Se sebou jsem spokojen a mám alespoň do budoucna před sebou jasný cíl.

Po závodu
Konečně je to za námi, myslím, že nikdo by už nechtěl další kolo, únava je na všech, co jezdili celý den, vidět a čeká se na vyhodnocení. Mezitím mytí, převlečení, balení kola a trochu pokec, porovnání výkonů kolegů soupeřů, spatřuji známé tváře z předchozích závodů, obdivujeme technické novinky lehokol, tandemů či ponorek, hezké, chybí tu jen pověstný Jarda s koloběžkou, vytratily se zajímavá dvoulehokola s obráceným posedem, škoda, to se jen tak nevidí...

Vyhodnocení, předání pamětných glejtů, rozloučení a odjezd.

Letos tedy počasí přálo, déšť nebyl trvalý a chladno mi vyhovuje. Trochu protivný protivítr, sice ne silný, ale foukal skoro pořád první dvě třetiny trasy. Čekání na vlak 2x, bez defektů a nehod.

Pořadatelům děkuji za vytvoření kvalitních technických podmínek, s vynikajícím zázemím  a všem za přátelskou atmosféru. Nashle někdy příště!

Pavel, startovní č.121

• 25.6.2010 PGME čIli PraGeo Games Megaevent

čili mega sraz geokačerů kdesi u pr..ahy, konkrétně v Horních Počernicích na tvrzi Hummer. Něco ve stylu westernového městečka, doplněno o jízdy na Hummerech, tentokrát rezervováno na celý víkend (nejen) pro geokačery. Původní článek (log) z Geocaching.com/ GC1XXXX:
"Díky pořadatelům za hezký Megáč, který jsem si užíval. Naprosto dokonalá organizace, šlo to jako na drátkách. Úžasná symbióza eventu s Hummerem, kdy se kačeři a nekačeři mísili, aniž by se jeden druhému pletli do "řemesla".
Jak to tedy vidím já:
V pátek vyrážím autem ještě něco zařídit a už mířím na Prahu, prozřetelně mám naloženo kolo a stan, protože jsem si připravil vlastní plán a to už se blíží sedmá hodina a já teprve opouštím dálnici, na které řádí páteční zácpa a zkratkou Říčany-Šestajovice jedu za šipkou a už jsem v HP, ale ouvejs, cesta co na mapě vypadá normálně je od půli zaražena a tak rychle skládám kolo, beru pár věcí a jdu na registraci. Okukuji co a jak, vypadá to slibne, jdu k šibenici, kde u kešky mě osloví va3, známý, kačer z Brna, prohodíme pár slov, pak přeparkuji, nakládám stan a jdu se utábořit. Ocekával jsem tedy stanové městečko, je nás tady ale jen pár a to je snad taky dobře... To už lítají do oblak svítící přáníčka, která mi někdo nabízel, že má navyše, ale já se potřebuju utáborit a ještě jedu k autu pro další věci a už v přítmí u piva háži do GPS kešky, jejichž listingy mám nafoceny a spřádám další plány. Zatím jsem v táboře, kochám se atrakcemi a vším, pak, jelikož je vlahá letní noc a ráno daleko, jedu na noční lov po HP, objíždím všechny keše, ale nacházím jen pár, páč asi to chce lepší oči, ale nevadí, zážitek je perfektní i ty tankodromové cesty tady, ve dve hodiny přijíždím do tábora, smývám prach a jdu spát.
Ráno mám budíček v 10, což je můj styl, který naštěstí nemusím měnit ani tady, dávám se do pucu, neb jsem si usmyslel zajet do centra Prahy (doufám že už nikdy!) na kole a to přímo na Karlák, kde toužím hlavně po virtuálce, možná mě někdo viděl z věží, jak jediný blázen na kole jede či jde centrem Prahy. Japonců všude, zírají jako vždy a na všechno, já se pomalu prodírám davem a pak zase zpátky, tedy značení pro cyklisty mizerné, resp. žádné, nic výjimečného jsem taky neočekával. Zlatý L.V.A.!
Odpoledne tedy dojíždím do tábora, smývám špínu, dávám vynikající klobás s pivkem, potkávám vulpa se xerim, mluvil jsem také s dartananem a to je vše, ostatní známí mi nějak unikli, sleduji průbežně program, jízdy Hummerů, relaxuji a chystám zas večerní či noční odlov, tentokrát v Klánovickém lese, protože již v pátek jsem se rozhodl, že tu zůstanu do neděle.
Jedu tedy kolem osmé hodiny na věc, první kešík Památný dub v pohodě, i když kešík je v bříze, další strom obsazen čekajícími na autobus, pak Klánovický les, OK, zde je místa hafo a je tady mikrovka, nechápu, pak pokus o Kančí stezku, v půli to vzdávám, mám velké zpoždění z bloudění a mne nejasných indicií, vzdávám též plán na další jižnější kešíky, přesměrovávám na Studánku, ta je v pohodě, keš v dalekém pařezu, to už se skoro nedivím a ješte dávám Kapličku, no však víte kde je krabka.. :)) To už je tma tmoucí, kolem 10 hodiny, několikrát v lese bloudím, neb dávám "zkratky", nakonec se opět spoléhám na přístroj, jinak bych zde musel nocovat. Jedu tedy k Druhému stromu, zde je již mudloprázdno, kešík v pohodě, zde jediné je místo odpovídající okolnostem; to je už dnes vše a jdu do tábora. V neděli vstávám jako vždy, to už jsou tábornící pryč, balím tedy i já a odjíždím.
Prožil jsem si tedy parádní letní víkend naprosto v pohodě, v přátelské atmosféře a zajímavém místě, krásné okolní lesy, určitě plné hřibků za příznivých podmínek. Připomínky bych měl jedině k toaletám, které jsem naštěstí nemusel využít, páč jsem byl pořád pryč... v pozdní noci, když jsem se myl, tak jsem viděl bloudící osůbky bez baterky, jak zoufale otvírají a hledají něco přijatelného. Inu v té tmě se asi každý nestrefil do otvoru, soudě již podle "vůně", co odtud vychází. Ale to je spíš problém Hummeru, než eventu. Dík za Megáč!" Pavel

K tomu už nemám co dodat. Snad jen, že rád se zúčastním i příště.

ČERVENEC

• 6.7.2010 Expedice Dunaj - Nitra

..." Není to tak dávno, co vznikla prvotní vize cyklovýletu kolem Dunaje. Mezitím se však do bratislavské cyklotlupy narodily dvě sportovkyně a tak plány načas musely stranou.
Rok se sešel s rokem a tentokrát jsme již nezaváhali; po náročné přípravě a pečlivé organizaci Aničky vykrystalizoval plán na několikadenní výpravu jižním Slovenskem, v konečné verzi jako čtyřdenní výprava plus dva dny pro břeclavskou delegaci.
Nakonec se vystříbřila i účast a z původně zamýšlených davů nakonec zůstali Pavel (BV/CZ); Anička, Juraj, Kvetka, Elenka, Tomáš, Denisa, Peter (BA/SK)

II. Den první (1.7.2010): Cesta do Blavy
Vyrážím cca ve 12:40 a před sebou mám cca 90 km. Do Bratislavy vedou, kromě dálnice či rakouské alternativy, 4 trasy. Jedna z nich je silniční "stará" cesta, kterou nemíním, kromě Lanžhota, použít. Nachystal jsem si tedy tři trasy, "Zelenou", jež vede podél Moravy a naučními stezkami (není nijak zvlášť značená a vede po hrázi Moravy nebo pod ní, místy nepřístupná); "Fialovou", oficiální, dobře značenou cyklotrasu tzv. Iron Curtain Greenway (dále ICG), nově značená též jako Eurovelo E8- Stezka železní opony, jež vede po signálkách a hrázích od hranice CZ až po Devín; a "Modrou", tzv. rychlou trasu, jež je kompromisem obou předchozích, občas je zkracuje po "naftařských" obslužních cestách, či vede částečně přes obce a po silnici 3. třídy mezi nimi, mimo hlavní tah.

Tyto tři trasy se samozřejmě v některých úsecích různě slučují či zase rozcházejí.

Najíždím tedy na silnici do Lanžhota a brzy přejíždím Moravu (14. km) a jsem na Slovensku. Odbočuji vpravo po značené ICG, po ní jedu až na spojnici MSJ - Hohenau. Cesta je dobře zpevněná "prašná" asfaltka, ale celkem ucházející, s posypem malých oblázků. Je docela rychlá a bez převýšení. Mírně a skoro neznatelně se svažuje tak, jak teče řeka. Posléze je třeba přejít mostkem přes Myjavu;; kdo si netroufne, tak může obejít kousek k hlavní silnici a zpět. Za chvíli přifrčíme na spojnici a zde právě je možnost pokračovat všemi trasami. Rovně (po hrázi, jak je ten bunkr) bychom tedy pokračovali po Zelené, nepříliš kvalitní cestě; dáme se tedy doleva a jedeme kousek po spojnici směr MSJ, asi po 300 m se nabízí; odbočka Rychlé, kterou zavrhuji kvůli možné záplavě a jedu ještě dál, než najedu na ICG, jež je zde dobře značena a má dokonce i odpočívku. To je cca 27 km a jedu dál. Vede přes nezáživné pole, občas lemované stromy nebo lesíky a párkrát s připraveným brodem z nedávných záplav; dovede nás až k Malým Levárom, kde je opět odpočívka, tentokrát totálně zdevastovaná. Jsem na 37. km a dělám strategickou chybu, nevšímám si šipky GPS a pokračuji dál po ICG kolem Rudavy, které se chci (pokaždé neúspěšně) vyhnout, cesta se zoufale vyplaveným asfaltem a já skáču přes ostré kameny každou chvíli očekávajíc defekt. Pak se to trochu zklidňuje, nekonečným rozpáleným krajem bez živáčka přijíždím do Suchohradu, kde není dokončen úsek a stezka bez varování končí při ujetých 53 km.

Mám dost již této, zajisté zajímavé, cesty, ale chci trochu zrychlit a tak se vracím směr Jakubov, konstatuji ztrátu 8 km, ale nyní již jedu po okresce a pak se šipka uklidňuje na přímý směr, který mě zavede do Lábu, kde mám v klidném parčíku obědní pauzu. To už je 16:30 hodin a ukazuje to k bratru 67 km.

Pak už po této cestě dál přes Zohor (73km), kolem skládky veškerého bordelu po rozbité asfaltce na Devínské Jazero (78 km) a Devínskou Novou Ves (86 km), pak do Devína, kde ční hrad a začínají kopečky, nikterak strmé, ale po předešlé cestě zdrcující. Dávám tedy časté zastávky a zklidňuji tempo; naštěstí také začínají stromy a slunko též přestává tolik pálit, pomalu se tedy plížím po slušné cyklistické až do Karlové Vsi, kde mám dnes konečnou. Ubytovávám se u ségry Aničky, to už je 19 hodin, našlapáno jest 100 km průměrem 18,4; upravují se plány a kola, dávám sprchu a něco k jídlu a jde se na pivo. Tož, docela veget, ne?

III. Den druhý (2.7.2010): Blava - Velký Meder
Ráno v 6 hod. dáváme budíček, balíme a krátce po sedmé vyrážíme, jede se velmi příjemně z kopce až k mostu Lafranconi, kterým profrčíme a vedle Dunaje, nyní již za Petržalkou, na nás čekají Kvetka s Peťom; to je krátko po osmé hodině a jede se tedy po cyklostezce vedle Dunaje na Čunovo, Vojku a Bodíky, kde je polední pauza. Koupání v Šulianských jazerách je příjemné a trvá od 11. h až do 16. h odpolední, voda teplá a ještě přijatelně čistá, s dobrým logistickým zabezpečením, páč přijela Denisa na střídání s Petrem a kromě dítěte dovezla hafo dobrého jídla, což s uspokojením kvitujeme, páč naše žaludky byly po úmorné cestě docela zcvrklé. Regenerace sil se tedy povedla a v plné parádě v nové sestavě dáváme další půlku cesty, jež vede do Gabčíkova, kde na hrázi trochu fotíme, máme 16:30 a zbývá nám  ještě Sap, Medveďov, Kľúčovec a neplánovaně také Čiližská Radvaň, což ještě netušíme a kousek dál ještě do Mederu, kde je cíl dnešního putování a skutečně se nám podaří z posledních sil dorazit po sedmé hodině večerní a po 94 km v nohách. UFF!

Ubytováváme se u Petra a jeho rodičů. Náročný den zakončujeme náročnou zkouškou žaludků, neboť nás hostitel nakrmil pečeným kolenem proloženým pivkem a paní domácí Anička připravila ještě k tomu vynikající buchtu, saláty a čalamády a tak pějeme ódy na její kuchařské umění. Po tomto všem nezbývalo, než zalehnout do postele a v klidu trávit; nic jiného se po tomto úmorném dni nedalo ani dělat :))

IV. Den třetí (3.7.2010) Velký Meder - Svätoplukovo
Vstáváme v 7 hodin a rychle balíme; čeká nás další dlouhá etapa, teď již trochu do kopečku a navíc opět s předzvěstí saharského slunce, které v otevřené krajině pálí dvojnásob. Naštěstí fouká mírný větřík, který nás trochu zchlazuje; vyrážíme v sestavě Pavel, Anička, Juraj, Kvetka směr Kolárovo, překonáváme most přes M. Dunaj a vedle Váhu jedeme na Dedinu Mládeže, kde je občerstvovací přestávka. Pak už jenom Neded a jsme ve Vlčanech, kde cesta u Váhu končí a přepravuje se kompou. Kompa premáva a tak ještě předtím jdeme stranou, kde  se osvěžujeme v chladných vodách Váhu, jenž zuřivě teče a musíme si dávat pozor, aby nás proud nestrhl. Chladíme se dobrou hodinu, než dorazí doprovodný vůz a dochází ke střídání, odstupuje definitivně Juraj a nastupuje Denisa, což je příliv nových sil a příslib k odbrždění a rychlému finiši do cíle, k němuž nám chybí 28 km. Nakládáme se tedy na kompu, na druhé straně vystartováváme a opravdu, pravděpodobně s vidinou brzkého konce, uháníme vpřed vstříc zvyšujícímu se větru, naštěstí se za Jatovem stáčíme kolmo k němu a tak již docela v pohodě profrčíme .Rastislavicemi, P. Kesovem, Mojmírovcami a jsme v Šalgově. To už máme Svätoplukovo v hrsti, skládáme kola, bágly a někteří i hlavy u ségry nebo babky Moniky, podle uvážení, doplňujeme kalorie a relaxujeme před večerní debatou.

V. Den čtvrtý (4.7.2010): Svätoplukovo
Je neděle a máme naplánován relax. Možná bychom měli jít do kostela, v plánu je také oslava narozenin a jmenin drobotiny, dobrý oběd či večerní táborák. Ale aby toho nebylo málo, lanařím Aničku na "krátký" cyklovýlet do Nitry, když už ji máme v logu. Jako paní hostitelka musí ovšem vařit, což ji zachraňuje před potupou, kategoricky to zamítl i zničený Juraj, nitranských kopečků se zalekla i Kvetka; nastupuje tedy mladá garda Denisa, Peter a jak jinak se mnou; nakonec i Tomáš, který dostal do poledne povolenku :-))). Vyrážíme tedy směr Cabaj, krossovou "zkratkou" kolem družstva a pak už přímo na Nitru, která se kvapem blíží, páč to je jen pár km, pak městem dozadu kolem řeky Nitry, kde probíhá právě soutěž "Mistrovství SR v lovení na splávek", tedy zatím jen příprava, zastavujeme na chvilku, pokecáme s nejbližším účastníkem a trenérem a vyrážíme "do hor" , tedy pod Zobor ke kmotře, tedy krstné mámě, je doma a při pohoštění si příjemně popovídáme a odpočineme. Dokonce jsme ji málem snědli i nedělní oběd, předpokládám jako vždy pečenou kachnu, kterou ale stihla schovat; to už musíme frčet, tedy sfrčíme ze Zobora ako orli z Tatier a zastavujeme se opět u našich rybářů; preteky sú v plnom prúde a my pozorujeme, jak chytré mašinky mají terazky ti rybáři, různá krmítka, speciální pruty a sedačky a v neposlední míře i krmící a lovné směsi, což je alchymistickým tajemstvím každého rybáře a kulíme oči nad uměním i úlovky. Dozvídáme se zas plno nových věcí a musíme zas utíkat, páč poledne je na krku, Tomáš má průser, páč už to stejně nestihne a teď  záleží, jak dovedně umí žehlit, nu což, my chlapi to máme těžké :))

Přijíždíme tedy rovnou k obědu, po něm si někteří dávají šlofíka, jiní makají a k večeru vyrážíme ještě na druhý okruh. Tentokrát se přidala Kvetka a Juraj, Tomáš a Elenka; žehlení tedy dopadlo úspěšně a krátkou trasu, naplánovanou šéfkou trochu prodlužujeme do Rastislavic k hospodě, kde dáváme kofolu a holky chtěly ještě zmrzku, která už je zavřená. Pokračujeme pak přes Kesov na Štefanovičovou, místně zvanou Taráň do Urmína, čili Mojmíroviec, kde dámy objevují zmrzlinu a já v rámci diety piju sírovou vodu z pramene u Gábriša, což je artézská studna s mírně sírovou vodou, byť síru ani chlór z proklamovaného rozboru necítit... Z Urmína je jen kousek do Šalgova a dojíždíme v rozumném čase na večeři a k táboráku.

VI. Den pátý (5.7.2010) Etapa 1.: Svätoplukovo - Dropie
Dnes nás čeká nejdelší cesta výpravy, asi 170 km, jíž jsme si ještě prodloužili neplánovanou objížďkou, že?...

Byla vytvořena sestava já, Anička, Peťo, Kvetka a vyrážíme krátko po 6. hodině ranní a využíváme prvních pár chladných hodin na svižné šlapání; jede se rychle a cesta krásně ubíhá a tak jsme docela brzo u vlčanské kompy, která nepremáva... Tož rozhodlo se jet jihem do Palárikova a Kolárova; jede se opět svižně a dokonce objevujeme zkratku mimo Andovce do Komoči; prodloužení oproti plánu tak narostlo "pouze" o 12 km, zato však kvůli další Petrově zkratce, kterou ovšem Anička objíždí, a následně odlišné cestě dosahujeme ještě trochu úspory; přijíždíme do Dropie, čili Tuzoku v 11 hodin a na kontě máme 81 km a zde si můžeme dovolit pár hodin pauzu, na kterou právě bublá guláš nad ohýnkem; mezitím se krmíme koláči nebo buchtama od Anky, hotová poezie :)) Dáváme dobré kafe, kontrolujeme drůbež s právě líhnoucími se kuřátky a Peter donáší roztomilé mačiatko a tak máme my a hlavně Peťka o zábavu postaráno.. Dáváme vynikající kotlíkový gulášek pana domácího Imriška, který se opravdu vyšvihl a někteří si přidávají... Pak je čas zvednout kotvy, páč den se krátí a cesta je dlouhá...

Etapa 2.: Tuzok - Blava
... loučíme se tedy s Petrem, Peťkou a Imrichem; přidala se Denisa a už vyrážíme z Tuzoku, naštěstí se slunko od rána občas schová za mraky a tak se jede poměrně dobře alespoň zpočátku; projíždíme dědinami jako Sokolec, Bahelov atd. do Gabčíkova, kde je delší pauza na hrázi.

Zde na vlastní oči pozorujeme a někteří aj pochopili, jak pracují vzdouvadlá nebo- li plavební komory, do kterých vplouvají lodě kvůli překonání výškového rozdílu hráze a posléze klesají nebo stoupají k dalšímu pokračování plavby podle toho, kterým směrem mají namířeno. Chytrá mašinka :))). Anička, jež je už mírně unavena, ovšem vyráží pro jistotu hned po pravé straně a tak má skoro hodinový náskok, který my, skalní vražedným tempem proti zvyšujícímu se protivětru zdatně zmenšujeme a ještě daleko od kompy u Vojky eliminujeme; nakonec se tedy rozhodneme přejít na druhou stranu Dunaje, dáváme tedy malé pivo a necháváme se převézt kompou, tentokrát mnohem modernější a s vlastním motorem, na druhou stranu.
Odtud ještě dvacka km na Rusovské jazerá, kde se rozhodujeme skočit do vody a opravdu tak i činíme; voda je teploučká a průzračná jak krystal, schováváme se po hlavy před komáři, ve vodě ještě svačíme, což nám zachraňuje život před posledními 20 km, které jsou ještě před námi. Dokonce se Anička zabývala hříšnou myšlenkou nechat se odvézt domů, čímž by se ovšem historicky zostudila a naštěstí sebrala poslední síly a zachovala dekórum. To už opravdu těžko, přetěžko šlapeme po nábřeží večerní Bratislavou, ovšem nevídaně krásnou a pak netrvá dlouho, než překonáme poslední pěškovýšlap nahoru přes serpentinky; o co pomaleji jdeme, o to víc nás žerou komáři a zachraňuje nás až útěk do útrob paneláku. Nacpání kola do metrového výtahu, jež je hotovým porodem, je už jen poslední epizodou dnešního dne... Nevím, jak ostatním, ale mně už nezbývají síly ani jít na pivo, tak se schlazuji, něco pojíme a už se jde spát... dnes 185 km a prima den.

VII. Den šestý (6.7.2010): Sólo na Moravu
Tak jako na začátku, stejně dnes mě čeká poslední úsek cesty do BV. Počasí se zhoršilo, ale zas nesvítí slunko, čili zlepšilo. Vstávám po šesté a za hodinu už jsem na cestě; sjíždím rychle Karloveský kopec na Devínskou cestu, zde se rychlost zabržďuje kvůli silnějšímu protivítru, který mě bude obšťastňovat až do cíle a kopečkům, kterých se zbavím až za Devínem... Nejhorší ale ještě mělo přijít a v Devíně tak- tak stíhám úkryt před deštíkem, který trvá dvacet minut; natahuji též pláštěnku a čekám až zmírní; pak už jedu střídavě mokrou cestou mezi občasnými deštíky stále. Nasazuji tedy "rychlou trasu", ovšem rychlost je již nevalná kvůli celkové únavě, vymluvit se můžu i na silnějící protivítr a mírné stoupání  po celou trasu. Dalším deštíkem ztrácím další půlhodinu, je půl desáté a mám natočeno sotva 20 km, hrůza, pak se probouzím a trochu zmírňuji ztrátu, jedu důsledně podle šipky a tak konečně zajíždím i do Jakubova, za nímž trochu tápu, než najdu tu správnou odbočku po těžební naftařské asfaltce, která mě přivede do Gajar, protivný protivítr mě sráží na kolena, to už mě předbíhá traktor se dřevem.. tedy napnu poslední síly, dobíhám traktor, který mě v závěsu dovede třicítkou až do Malých Levár a to mi zlepšuje skóre, pak už opouštím okresky a sjíždím na ICG (Iron Curtain Greenway) , kterou už znám a jež mě posléze dovede až domů... V dáli bouří, ale zůstává to za mnou, pak párkrát zkápne, pak ještě víc, natahuji pláštěnku a to už křižuji spojnici MSJ - Hohenau, tentokrát opravdu podle šipky rovně, což je blbý nápad, páč se hrubé kamení míchá s bažinami prokládanými bahnem, no což... po vyše dvou kilometrech vyjdu na lepší cestu, ušetřil jsem jeden km, ale jsem jak prase, naštěstí opět prší a za chvíli je kolo umyto... pak dokonce vychází sluníčko, mám posledních 20 km a už mě nemůže nic překvapit... dokonce před Lanžhotem uhýbám z hlavní silnice a testuji cyklostezku; je opravdu dobrá, ale zajíždím 1 km, což se mi stane osudným... Před Břeclaví se strhne vítr a v dáli bouří a dávám závod s bouří, už se zdá, že vyhrávám, jěště kilometr... první kapky.. dávám pláštěnku... pak vichr, který mě úplně zastavuje.. posledních 400m slejvák jak sviňa, vichr jak ve špatném filmu.. naštěstí pláštěnka něco zachytila a kabele mají své návleky, které jsou opravdu užitečné a tak vše přežilo v suchu. Cesta tentokrát měla pouze 92 km s čistým časem 5:30; tedy na tu bídu pořád supr a to je konec putování.

 VIII. Závěrem
Expedice, bláznivý nápad, pro někoho možná životní výkon, který zajisté vstoupí do dějin každého z nás. Otestovala naši zdatnost při spalujícím slunci, ovšem při ideálním povrchu a minimálním převýšení, a přitom se slušným nákladem.

Speciální poděkování patří všem hostitelům, kteří se nás nezištně ujali, jmenovitě a popořadě Aničce v Bratislavě a Svätoplukovu, paní Aničce s rodinou v Mederu, Petrovi a Denise z Mederu, babce Monice a panu Imrovi a ostatním, kteří se na tom podíleli.

Děkuji také všem účastníkům za vynikající výkony, které podle svých možností podali. I když se to mohlo zdát jako závod, nešlo o závodění ani porovnávání výkonů; zvítězil každý svou účastí a odvahou.

Konec

Pavel

• 10.7.2010 Na Dvůr černohorské hraběnky 

..."Dlouho zmiňovaná akce halušky se konečně uskutečnila! I přes veškerá varování odborníků - nevystavovat se slunci a vyvarovat se zátěži - sešlo se nás pět statečných: Pavel, Jiřka, Zdeňula, Zdenál a Hanka. Někteří si pravda popletli parkoviště, ale to už je drobný detail:)).
    Soukromě jsem to však pojal jako výzvu a proto jsem vyrazil do Brna po vlastní ose. Připravil jsem si tedy trasu, profil a údaje do GPS; na první etapu BV-ZOO Brno 70 km jsem vyčlenil 4h+rezerva. Plán byl do 10h ZOO, což jsen v klidu stíhal. Cesta samotná je na další román, ale nebudu zdržovat. Do 10 hodiny máme ještě 20 minut, to přijíždí Jiřka a vytahujeme kolo, už je tu i Hanka a ještě stíhám svačit zbytek a přesně v 10 vyjíždíme, abychom o kousek dál vyzvedli Zdenulu se Zdenálem a pokračujeme dál. Čeká nás ofiko trasa 40 km.
     Do Kuřimi máme 8 km a následuje vražedný kopec přes Kníničky až někam za Jinačovice, který pak ovšem sjíždíme rychlostí 54,4 km/h dolů, to už je plný provoz nedočkavých brňáků a naštěstí jedou opatrně, my také a to už jsme u rybníka Srpek v Kuřimi. Zde odpočíváme, dámy začínají plkat a nějak si dávají načas, asi nepotřebujeme dnes stihnout haluškové menu, a tak skáču do rybníka, kde už se rochní několik místních v chladivé a docela čisté vodě.
        Teprve před půl 12 vyrážíme, máme před sebou cca 24km, teď už docela horských, páč už to nejsou naše jižní rovinky a ještě k tomu dost mizernou kamenitou cestu, kde očekáváme každou chvíli defekt. Konečně vyjíždíme na hlavní a sjíždíme do Malhostovic, kde hledáme otevřený ranč, všude mtrvo a jedeme tedy dál, najíždíme na cyklostezku, kterou obejdeme Nuzířov a zkrátíme si cesti do Skaličky, kde bychom měli být po 5 km lesní cesty. Cesta je parádní a v některých úsecích dobrodružná a už parkujeme ve Skaličce na koupališti, tedy cca 12 km od Kuřimi, občerstvujeme se, odpočíváme, do vody se nám nechce a poznenáhlu vyjíždíme směrem na Hluboké Dvory asi 200 m po kamenité cestě, jak jinak než zkratkou, než šéfová rozhodne, že to je konečná a vracíme se do Kuřimi.
      Po cestě zpět ještě jeden pokus na ranč v Malhostovicích, ale otvírají až ve dvě (a je právě 13:15) a tak nebudeme čekat; jede se tedy dál, teď už po normální cestě, což je sice o 1 km dál, ale zato bez trmácení, ještě odlovuji Malhostovickou pecku a pak vyjíždíme čebínský kopec a za ním zas dolů sešupem do Kuřimi, parkujeme v centru na terase pizzerie, kde si dáváme oběd. Po takovém výkonu teda nic moc, ještěže alespoň polívka byla špičková. 
Pak kotvíme opět u rybníka, kde se rochníme až do páté, už tak nepraží a vyrážíme domů, dlouhý kopec tentokrát šlapeme pěšky, zato je to skoro poslední a pak následuje sjížďák a cesta do Kníniček a ještě jeden sjížďák k parkovišti u ZOO. Máme za sebou tedy 42 km "brněnské" trasy, lpočíme se a přesně v 17:59 vyrážím domů vstříc dalším 70 km. Trasa je stejná akorát opačná. Po cestě se stavuji na višně čímž doplňuji mierály. Po 22h jsem doma.
   Najeto dnes rovných 180 km.

• 11.7.2010 Nedělní koupání

Dnes mě Anička vytáhla k vodě... no nejdříve jsem si po včerejšku trochu přispal, pak s velkou slávou dorazil ke Kančí oboře, kde už zuřivě prozváněla Anička... a to už jsme vyrazili hezky stinnou cestou na JAnohrad, kde jsme splkli a probrali věci příští a teprve kolem páté, kdy jsme usoudili, že už Oskar tak nepeče, jsme zajeli k Prostřednímu rybníku na své oblíbené místo a tam se rochnili dvě hodiny... to jsme ještě chtěli původně k Verči, ale pak už bylo pozdě a tudíž následoval už jen parádní sešup tou luxusní lesní cestou od Nového dvora podél kolejí (však znáte) až domů... paráda :))

• 25.7.2010 Vyškovské chataření

Akci s pracovním názvem "Vyškovské chataření" zorganizovala Anička. Zejména však zajistila ubytování v  parádní chatě v luxusním prostředí nedaleko Opatovické přehrady. Jelikož akce musela být dlouho dopředu zajištěna, jelo se za každého počasí a to nám tentokrát na naše zamýšlené cíle nepřálo. Kromě toho nerostly ani ty houby, vyjma pár prašivek, které sbíráme jen my zoufalci tady dole na břeclavsku... :-((

Už dopředu byla varující předpověď, která tentokrát vyšla naprosto přesně, tedy v pátek tropy až do půlnoci a pak déšť, déšť a déšť. Přesto se nad námi vytvořilo "Oko", které umožnilo alespoň částečně prozkoumat okolí Přehrady a přilehlých obcí pěšky i na kole. Kromě toho byl nachystán náhradní program, tedy s hromadami jídla a pití doslova obžerské hody, karban a jiné. Nebyl bych to samozřejmě já, abych se nepochlubil, že se mi opět mimořádně dařilo. Tedy jenom první den, ale série výher a má blesková uzávěrka z voleje mi pozvedla náladu a ego, a tak mě pak ani nemrzelo, že druhý den vyhrávala pouze Anička. A to naprosto suverénně. Přidala se i Jiřka, kterou jsme hru průběžně naučili a soudě podle nedělní hry, kdy konečně i uzavřela, ji to i bavilo. Byl zde sice návrh, že ji z kolegiality necháme vyhrát, ale Anička to kategoricky zamítla a tak výhra byla zasloužená. Verča s Mirkem dali přednost zas poznávání zdejšího kraje. Ale, jak praví klasik, není všem dnům konec :-)).

Anička též nacvičovala řecko-římské zápasy, samozřejmě s úspěchem, i když kromě mě  se ostatní pro jistou  nezapojili. Povedlo se i grilování se specialitami, jež nachystala naše oslavenkyně (X5) Verča. Ostatně všichni se aktivně přičinili o naše žaludky, každý podle svých možností a tak jsme měli možnost koštnout vybrané buchty, koláče, gulášek, tousty či čínu i s přispěním paní domácí Radky, která nás došla omrknout a dokonce si dala partičku žolíka. Vínečka a ostatního pití bylo také dosti a tak jsme ani netrpěli žízní. Ovšem, i když je to neuvěřitelné, nikdo to s pitím ani jídlem nepřeháněl, navíc jsme jako správní sportovci měli dost pohybu a čerstvého vzduchu a tak se nemusely řešit žádné žaludečno - střevní potíže. 

Této luxusní akce, na kterou se bude jistě dlouho vzpomínat, se zúčastnili  Anička, Verča, Jiřka, Mirek a Pavel. Ještě jednou díky za uspořádání. (Článek převzat z Moravské cyklotlupy, autor Pavel)

• 28.7.2010 Letní kafe Brno

Zcela náhle a mimořádně proběhlo další malé posezení u kafe, vínečka a jiných dobrot. Jiřka operativně obvolala tlupu a tak , kromě Zdenuli, jsme mohli po dlouhém čase přivítat Džínu. Vyprávění se tedy stočilo směrem k ní a potěšující zprávou je, že se k nám občas přidá, snad ji  časem přesvědčíme i na to kolo...

Padl návrh BV jádra na výlet k soutoku, soudě podle zpráv mých agentů již čápata provětrávají křídla na hnízdech a to by mohlo být docela zajímavé. Tedy přibude malá akcička do plánu.

Jiřka, Pavel, Zdenula, Džína. (P.)

SRPEN

• 7.8.2010 Soutok - čtvrtý pokus

Další, letos poslední a opět marný pokus o dosažení Soutoku byl, po silných lijácích v noci, ve znamení očekávaného deště. Sice se dost těžko vstávalo po předchozím grilování, které probíhalo do pozdní noci, přesto jsme odhodlaně vyrazili vpřed, abychom se po asi 12 km přesvědčili, že dál je jen voda, samá voda.... Dokonce jsme aj statečně brodili, ale pak následovali dlouhé úseky vody namísto silnice, naštěstí čisté, která se valila z Dyje a z přilehlých tůní.
Nicméně, počasí nám vydrželo, koukat taky bylo na co, tedy čápata už dorostli a v mohutných houfech se krmili na přilehlých loukách, zpola zatopených vodou. Další program byl nejistý, Renek už pospíchal domů a pak i Verča, jenž měli ještě notný kousek cesty. To jsme se nestihli ani důstojně rozloučit v naší dvorní hospůdce U Ludvy, která měla zavřeno. My s Aničkou jsme tedy dali otočku k Pohansku, kde jsem spatřil pár hřibků, tentokrát to ale byly pouze houby, zato ale parádní hromada lišek, něco holubinek, růžovek a jiných "prašivek". Nakonec otevřeli i tu hospůdku a konečně jsme mohli trochu spočnout a zhodnotit dnešní podařený den.

Protože ovšem jsme navnaděni od Verči, která donesla hafo praváků, dubáků, suchohřibů či borováků, tak nám to nedá a v případě příznivého počasí vyrážíme zítra na ně. Tentokrát v celé sestavě. Tož, Uvidíme!

Pavel, Anička, Verča, Renek, najeto 40 a víc km.

• 12.8.2010 Nové houbařské objevy

Jak bylo předesláno, vyrazili jsme s Aničkou v sobotu, po akci Soutok, ještě na houby.
Jelikož  při každém "odskočení" do lesa koukám, narozdíl od jiných, taky po houbách, měl jsem vytipováno několik míst a tak jsme šli víceméně najisto. Objevili jsme taky další místa, vesměs s výskytem lišek varianty bledé, pak hromady růžovek čili muchomůrek růžových, tedy supr jedlých, a také holubinek druhu zelených, také docela chutných. Pak pár lesních žampionů či bedliček na zpestření. Anička, jako naprostý houbařský laik, se rychle učila a dokonce už i samostatně sbírala; mé nadšení ovšem opadlo ve chvíli, když jsem jí vyndal z tašky učebnicovou muchomůrku bílou, prý bedla... :)) Tak jsem jí odebral houbařský  "certifikát", čímž tímto důrazně varuji všechny, kdož se odváží sbírat tyto druhy či, nedejbože, konzumovat houby z Aniččiny kuchyně :)) Nicméně byla aj sranda a navíc všichni žijí, tak to pro tentokrát dobře dopadlo.
Během hodiny a něco jsme tedy zaplnili kabele a domluvili se na zítřek, že vyrazíme zase, bohužel bez Verči, která šla zase makat.

Neděle
Dnes jsme tedy vyrazili podle domluvy, bohužel až odpoledne, na houby. V plánu jsme měli objet jiná místa s nadějí, že si zahoubaříme taky na hřibcích, což nám bylo včera odepřeno.
Je 16. hodina a jedeme směr Střelnice, pak někam bokem do hustšího lesa a zde nacházíme poměrně dost babek a suchohřibů. Po vyčištění úseku, jenž nám byl "přidělen", jedeme dál směr Valtice s nadějí, že objevíme něco lepšího. Bohužel, dnes nám již nebylo víc přáno, a tak se spokojíme sebráním růžovek a holubinek, abychom nešli naprázdno. Objíždíme hájenku a při cestě zpět zajíždíme ještě na druhou stranu valtického lesa, kde mám svá suchohřibová místa, bohužel dnes prázdná. Pak sjíždíme ke kolejím, to už Anička jede na prázdné duši a pak šlape pěškobusem, naštěstí poslední asi dva km, domů. Tím teamové houbaření končí a na další dny ostávám sám.

Další dny

Další čtyři dny se mi povedlo vyrazit vždy navečer na kole do lesa, volím pouze osvědčenou lokalitu na Pohansku, pokaždé nacházím hromadu lišek, k tomu růžovky, pár bedel či modráčků, a tak se nikdy nevracím s prázdnou. Houby jsou řádně zmraženy, lišky usušeny a tím končí období "prašivek" a já se těším na následné želetavské houbobraní. Ale o tom zas příště. 

• 15.8.2010 Želetavské houbobraní

Houbařský víkend na Vysočině
Víkend jsem měl zamluven u přátel v Želetavě, lokalita Pacherův mlýn. Vyrážím tentokrát s Tomem, takto synovcem ve věku 10 let, tudíž nepředpokládám valné houbaření. Po dojezdu na místo vyrážíme na kola, Tom ovšem není zvyklý na kopečky a po prvním to vzdává; jedeme tedy do lesa a tady něco občas nacházíme, nicméně je to už vybráno a nedostaneme se hlouběji a tak s pár kousky dubáků či smrkáčů přicházíme do tábora. Zde následuje grilování v širší společnosti, Jsou tu i další kluci a najdou si svůj program a tak můžu chvíli poklábosit, což se protáhne do půlnoci. Kluci se ještě dívají na padající hvězdy, pak jdou spát všichni spolu, což dává předpoklad dlouhého nočního buntošení a tudíž dlouhého dopoledního vyspávání.

V neděli vyrážím tedy ráno na houby, nacházím poměrně dost drobných hřibků, nicméně to pořád není jaksi ono a tak doplňuji o bedly a růžovky. Po návratu kluci teprve vstávají, dáváme oběd a vyrážíme ještě jednou, tentokrát i s Alexem, který zná zdejší les a prý nás zavede na dobrá místa... Opravdu, dojedeme k "Majdaleně", odtud už po svých do lesa a prodíráme se těmi nejhoršími chroštími, pasekami a škarpami, nacházíme ovšem také konečně hřiby, nejprve dubáky, pak kýžené kováře a další. Košík se plní, kabela také, opravdu pěkné kousky. Mezitím skok přes potok, Tom brodí po kotníky v smrdutém bahnu a tak už se obracíme zpět, opět chroštím a džunglí, Alex si viditelně libuje, Tom rezignuje a já se snažím zejména navigovat, páč evidentně bloudíme a nebýt GPS, tak do večera bloudíme... Konečně jsme vyšli z lesa, sedáme do auta a jedeme do tábora.. Na hřiby dostávám bedýnku, to už se balíme a loučíme, páč nás čeká ještě dlouhá cesta v parném létu.... Hřiby zpracovány a může přijít zima, jsem předzásoben :)).

Přesto tomu nebude zřejmě konec, páč slunko je pořád vysoko a mě čeká houbařská dovolená, že?

• 29. 8. 2010 Štiavnické houbobraní

Houbařská dovolená pod Sitnem
Dobří holubi se vracejí a mně se naskytla příležitost týdenní dovolené v Štiavnických vrchoch, které jsem brázdil před více jak třemi desetiletími, tehdy jako vášnivý turista oddílu Plastika Nitra, později také soukromě s nastávající první bejvalkou, že... Tenkrát ovšem cesta na kole značky co dům dal, většinou klasická Ukrajina, dnes již neskutečný a naprosto nepředstavitelný výkon...
Tož jsem přijal pozvání ségry na chatu, kterou zamluvila v Horné Rovni, jež leží kdesi nad jezerem Klinger v úpatí vrchu Vtáčnik (800), kousek od Štiavnických Baní, na dohled Tanád, v dáli na jihu provokující Sitno s vysílačem...  Nebylo třeba váhat, obzvláště, když se rýsovala možnost oživit si  své nostalgické vzpomínky na krásné mládí, s vyhlídkou dobře si zahoubařit, páč letošní mimořádná houbařská sezóna je na vrcholu a houby rostou snad i na asfaltu .
Balím tedy vše, co by se mohlo hodit a  vyrážím  k mámě, kde mám přestupní stanici a poté, co dorazí Anička s Jurom, přesedám do lepší třídy a jedeme asi 100 km, ze začátku klasické roviny přecházející do horských serpentín nad Levicemi; to už vykukuje hafo hub přímo u silnice, přijíždíme tedy na místo, ubytováváme se a hned vyrážíme na průzkum terénu, ale hned nacházíme první kováře a začíná opravdový houbařský ráj... Po hodině a něco už máme plné košíky, vracíme se tudíž na základnu, zpracováváme, dáme něco k jídlu a jelikož je do večera ještě daleko, vyrážíme zase :)). Netrvá dlouho, ovšem volíme jinou cestu a zacházíme hlouběji do lesa, kdy objevujeme několik kolonií kovářů, sem-tam dubáček a občas suchohřiby či babky, které spolu s růžovkama a bedlama beru na smaženici, za asistence zelených druhů holubinek a občas kuřátka, klouzku sličného a pak drobného, leč hojného hřibu, který dodatečně určuji jako lošák zprohýbaný. Pak je tu ještě černý škaredý hřib, mně již známý z minulosti, je to lošák jelení a beru trochu taktéž. Paráda, potěšení pro oko i duši a následně i žaludek, soudě podle nejlepší smaženice, co jsme v životě jedli, jak jsme se jednomyslně shodli. Inu, když máš kvalitní materiál, pak je to brnkačka. To už je samozřejmě hluboký večer, páč předtím bylo třeba hřiby zpracovat, tedy krájet na sušení, ségra též zavařuje do octa a před půlnocí je vše hotovo a s plnými břichy se jde spát :))
Důvěru v muchomůrku růžovou jsem nezklamal a probouzíme se živí, máme v plánu udělat si procházku na jinou stranu, pod vrch Tanád a k Červené studni, tak daleko se ovšem nedostáváme, páč jsme vyrazili dost pozdě a slunce pálí, hřibů mizerně málo a vracíme se z druhé strany nad Klinger, tam už nacházíme víc, nacházíme též modrou značku, kopírujeme cestu lesem a pak po cestě přicházíme na základnu. Dělá se základ pro polívku z nasbíraných růžovek, Juraj je už zdatně sbírá a rozlišuje,  zatím bez chyby, jíme pečené maso na bramborách, zpracováváme nalezlé houby a jelikož toho nebylo kdovíjak moc, vyrážíme k večeru opět na svá, již osvědčená místa na Vtáčniku. Nalézáme opět plné koše a krátce před setměním jsme doma, krájí se, dokončuje se hrnec polévky, do které se doplňují dvě kila hub, tentokrát v mém podání ve variantě falešné dršťkové, která se snědla skoro všecka, pak ještě dílčí zavařování, páč ségře již došly sklenice a, opět tradičně s  plnými žaludky, jde se na kutě.

Třetí den výpravy je určen na výlet na Sitno (1009). Vzdušná čára praví 4,5 km, předchází ovšem krátký výběh do lesa, abych nevyšel ze cviku, pak se probouzí ostatní a přerovnávají hřibky, Dlouho to trvá a začíná váhání nad plánem, tedy navrhuji, že půjdu sám napřed a na Sitně se potkáme, pokud to vyjde. Vyrážím tedy v deset směr Štiavnické bane, pak se dávám na červenou, která se několikrát ztrácí, páč značení je mizernější, než jsem doufal a proklíním toho Ďura Makového, mírně řečeno, co to značil. Navíc cestu pořád lemují značky a tabule naučné banícké stezky, na kterých jsou sice mapy štol, ale orientovat se podle toho nedá. Nicméně cíl je jasný a rýsuje se na obzoru, bloudím dvakrát v dědině, než konečně kašlu na značení, opouštím Evičkino Jezero a jdu k jezeru Vindšachtskému, pak po silnici k rozdvojce nad Richňavou, dávám se směr Počúvadlo a zde nacházím modrou, po které budu pokračovat až na Sitno a posléze taky červenou, která jde kousek souběžně s modrou pod cestou, krásným  úsekem lesa. Po cestě občas mrknu do lesa a zaznamenám si místa hřibů, nechávám je na místě a  jdu dál, krmím se taky ostružinama, jež jsou docela hojné a zralé a doufám, že se nebudu dělit s některým medvědem, kteří se prý tady potulují a jehož stopu jsme s největší pravděpodobností našli. Značení se občas ztrácí, respektivě  na křižovatkách je třeba oběhnout všechny varianty, než se najde  nějaká značka, inu místní specialita, zřejmě součást zdejšího lidového folklóru :)). Zajímavou slovenskou specialitou je taktéž udávání vzdálenosti ve formátu času, za který dojdete k cíli. Samozřejmě, že to nikdy neplatí, páč se neuvádí, zda jdete v bahně nebo metrovém sněhu a zda jste zdatný sportovec nebo stoletý důchodce. Inu, tak to dopadá, když dáte blbci razítko.
Ale což, už se škrábu na vrchol, na který je opět zmatečné značení, prudké stoupání z Tatarské louky  za přispění pálivého slunce mi veme poslední zbytky sil. Nicméně, na vrcholu relaxuji, hledám a nacházím jeden z pokladů, čekám na zbytek výpravy a pak usuzuji, že to asi vzdali a jdu zpět. K mému překvapení je potkávám v půli kopce, domluvíme se, že se počkáme na Krížné, páč po cestě musím vyzvednout hřiby, tentokrát kapitální dubáčiska a několik kovářů; tak se i stane, setkáváme se o něco dřív, nacházíme ještě pár hřibů a vyzvedávám další "odložené". Nabíháme na silnici a rozhodujeme se, že už dojedeme po ní, Juraj má ovšem hlad a žízeň a tak se ještě stavujeme v restauraci na okraji Štiavnických Baní; ze zatahující se oblohy  začnou padat první kapky a my již tušíme, že dnes pořádně promokneme.  Taky že jo,  prší nám po celé cestě, čili  další hodinu, než dojdeme do tábora, neb Juro volí "zkratku"  přes les, trochu tápeme, než najdeme tu správnou cestu, pěkně vyfukuje, ale v kopci se zahřejeme a pak udržujeme rychlé tempo, abychom neprochladli. Konečně  jsme doma, ratují se sušící se houby, zpracovávají nové, dělá se masíčko s rýží a jak jinak než na houbách :)). Večeře byla královská, spřádají se plány na další poslední den, páč se kvůli dešti vracíme dřív.
Na sobotu tedy zbylo delší dospávání a balení domů. Ovšem než se zbytek osazenstva probudí, vyrážím do obchodu pro chleba a rohlíky, po cestě objevuji ještě zkratku lesem a u cesty hromady zdravých kozáků. A zase drobně prší a tak raději jdu do tábora, to už  přátelé vstali a dáváme snídani a balíme. Oběd bude studený se zbytky klobásy či salámu a ještě je hodina na poslední vyražení do lesa. Jdu tedy na to, nacházím, ale už podstatně méně, potkávám již houbaře- víkenďáky a za drobného deštíku docházím do tábora, balím houby a všechny věci, dnešní houby již budu krájet u mámy, dáváme vše do pořádku a vyrážíme domů. Tedy do naší rodné dědiny nedaleko Nitry, že... Překvapujeme mámu, která nás nečekala, ale prozřetelně uvařila plněné papriky a taky upekla tři plechy koláčů, česky buchet, zpracováváme hřibky, dáváme večerní pokec a to nás ještě čeká slunná, leč chladnější neděle...

ZÁŘÍ

• 13.9.2010 Houbařský zpravodaj

I uplynulý týden se nesl ve znamení sběru hub. To jsem byl nejprve kdesi na Vysočině, odkud jsem donesl pár posledních hřibů. Prozatím se růst zastavil, i když je možno najít i mladé, vesměs červavé  plodnice hřibu smrkového, borového či dubáku. Pár zaschlých bedlí. Znamená to, že po deštích se ještě nové neobjevily a ty starší za tepla červivějí. Nu, co už.

Proto jsem s potěšením přivítal  poslední zbytky lišek bledých, a pár mladých bedlí, jež doposud zhusta rostly na Pohansku a jejichž  růst se také zastavil. To bylo ovšem před týdnem. Poslední dva dny konstatuji  výskyt  zdravých a velkých bedlí, je ovšem třeba za nimi jet daleko až k soutoku,a k tomu  po hrázi. Odměnou byly dvě kabele bedlí v nejrůznější velikosti a špičkové kvalitě. Definitivně se zastavil růst růžovek, ale s nadcházejícím babím létem se snad ještě jedna vlna objeví. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že už to lepší nebude, ještěže mám své nové lokality na Pohansku, páč valtický les jsem definitivně pro letošek vyloučil. To by se ale nesmělo objevit Brno!

Jo, v pátek jsem objevil novou lokalitu, někde nad Jehnicemi, sice malinkou, ale zato s kapitálním úlovkem kotrče kadeřavého, čili beraní hlavy. Sice to nebyl můj prvoobjev, ale letos jsem ho zařadil mezi svůj repertoár. Možná to byl choroš oříš, ale detaily budu zjišťovat v zimě. Škoda, že roste velmi ojediněle, ale letos jsem si opravdu pochutnal na vynikající dršťkovce a ještě trochu zavařil.

Dnes jsem byl v Brně opět a ve zbývající době do večera jsem se samozřejmě opět vypravil na houby.  Tentokrát jsem zvolil lokalitu U Buku, toťkaj někde mezi Soběšicama a Útěchovem. Pamatuji si na krásné lesy a hafo lišek, jež jsem zde objevil, myslím, že loni na kole při výpravě kolem Melatínu. Dnes to ovšem ze začátku bylo zoufalé, první hodina jedna bedla a nula-nula nic. Změnil jsem les a po chvíli jsem objevil kolonii stročka trubkovitého, slovensky lievik trúbkovitý, kterého jsem znal už ze Štiavnického houbobraní (od jehož sběru jsem musel ustoupit kvůli výskytu tuny kovářů, a taky mne odradil Juraj, krerý se bál jeho nedůvěryhodného vzhledu- stejně jsem jich pár tajně zamíchal do smaženice :-)) ) tedy naplnil jsem kabelu, pak už jsem se vracel a naplnil ještě baťoh... Byl jsem navýsost spokojený, páč jsem se těšil na novou chuť a nové speciality, které z něj zajisté vytvořím :))

Uložil jsem tedy obsah do auta, a jelikož jsem měl ještě hodinu času, zabrousil jsem zas do jiného lesa. Zde po lieviku ani stopa, zato už z dálky svítily klobouky bedlí a než jsem k nim došel, objevil jsem deset dalších. Paráda! Bedle malé i velké, kulaté i rozložité a vesměs zdravé. Udělal jsem kolečko snad ani ne 100 m a už jsem měl plnou kabelu. Tyto poputují jinam, páč mám doma dost svých a čeká mne práce s tím stročkem, že...

Letos jsem tedy zařadil do svého rejstříku hned čtyři nové houby: Lošák jelení, Lošák ryšavý, Kotrč kadeřavý a Stroček trubkovitý. Předběhl jsem tak svůj závazek, že každý rok zařadím do sběru jednu (jedlou) houbu. Není to tak dávno, co jsem objevil  Lišku bledou, Choroše šupinatého,  Líhu nahloučenou, Ucho Jidášovo či Pečárku císařskou. Chce to jen nebát se lesa, trnů, kopřiv či divočáků, trochu vědeckého zkoumání a výsledek se dostaví.

Jo, lidičky, takový Hřib kovář, uvelebený v mechu, s prosvítajícími posledními paprsky slunce před západem, s kloboukem jako německá přilba a jasně krvavěčerveným spodkem, s břichatým zlatožlutým síťovaným třenem, to je hotový orgasmus ! :) A že jich letos (těch kovářů), bylo! :))

Pavel

• 19. 9. 2010 Burčáková muška

Hezká, prosluněná, ač chladná neděle byla zamluvena pro pivní mušku břeclavského jádra a pokud možno i houbaření.

Po dořešení technických problémů u Aničky jsme se odpoledne konečně sešli u Kančí obory, kde bylo připraveno posezení u burčáku. Dokonce se sklínkami, se vším všudy... Pivní muška se tak rázem změnila na burčákovou a po skončení řízené degustace jsme se jali pokračovat na Janohrad. V půli cesty ovšem rána jak z děla a Verča přišla šmahem o plášť a duši. Nezbývalo, než cupitat pěšky, než pro ni dojela záchrana.

Tak jsme zůstali dva a na Janohradě jsme dopili zbytek burčáku. Mezitím jsem se dověděl spoustu věcí z dovolené a tak různě. Čas ovšem kvapil a tak jsme vyrazili do Valtic. Cestou se nachomýtlo pár bedlí, ale oproti žním z minulého týdne spíš katastrofa. No bída. To už jsme otvírali vrata u Verči, která nás čekala s kafem. I pod zub se něco našlo..

Anička mezitím nevědomky plnila nějakou soutěž v odesílání SMS, což se jí notně prodražilo. Když nahlédla do mobilu, málem jí kleplo. Za ty prachy jsme mohli popíjet burčák do půlnoci :)) Ale, takové posezení se zdravým jádrem je přeci k nezaplacení, ne?

Pak už se sluníčko schovalo a my vyrazili domů, po cestě jsme našli ještě pár bedlí a tak u Aničky bude dobrá smaženice... no na těch pět krků asi trochu skromná, že? :))

Tož, pěkně jsme se zabavili, urazili jsme zas cca 32 km, teda ti, co se nevezli autem :)).

Pavel

• 23.9.2010 Kontrolní den na soutoku

Houby a zase houby....

No tož, na soutoku až tak né a hřibů také až tak né.

Oněhdy jsem -dokonce dvakrát- zabrousil na Pohansko a dál až za naftařskou spojku; voda tedy není nikde a může se směle až na soutok. Ovšem, příroda už nic moc, vše jaksi stichlo, čápi jsou v pr... stejně jako vlašťovky a většina rozumných ptáků. Zůstala jen zvěřina, uzamknuta v pasti mezi řekama a plotem. Jsou mohutné stopy po divočácích, za blížícího se soumraku jsem viděl  jelena na cestě a pár srn s jedním albínem, taky celé stádo srn, škoda že jsem neměl foťák, ale asi bych to stejně nestihl.

Co se hub týče, tak i když je poměrně vlhko a večerní rosa už taky byla, tak už je asi konec všeho. Jen pár bedlí, posledních deset lišek a pak dlouho dlouho nic, až... To, co jsem objevil, jsou pásy, resp. kruhy hub v smíšeném lese, podle vzorku jsou mírně jedlé,odhaduji to na strmělku mlženku, či některý druh čírovky. Ale vzorky šly rychle do h... a to doslova :))

Tedy, abych pravdu řek, pro odborníky tady ještě toho roste víc, ale to už jsem kdesi říkal. Prvně jsem okusil rosolozub huspenitý, donesen z Brna s posledními zaschlými stročky, letos se vůbec nějak roztrhl pytel s novými objevy, mé mykologické srdce zajásalo :)) Pavel

• 25.9.2010 Svatováclavské slavnosti v Břeclavi

Svatováclavské hody
Jak bylo předesláno, valtický burčák jsme zaměnili za břeclavský, resp.sedlecký, který byl na vrcholu své moci a  musel se rychle vypít, což jsme s radostí učinili.
Než se ale tak stalo, zavítali jsme do poštorenského kostela, ve kterém se otvírala vyhlídka z věže, ale kvůli důmyslné regulaci návštěvníků jsme se tam nedostali. Necháme si to v záloze tedy na jindy. Pak jsme zavítali pod zámek, kde bylo hlavní centrum celého dění, kromě atrakcí také jarmark s desítkami stánků burčáku, cukrovinek, medoviny, uzených specialit či proutěného zboží. Na podiu hrála kapela Děda Mládek Illegal Band, kluci hráli jako vždy naplno a parádně. To už trochu poprchávalo, tak jsme zkusili pravý domácí bramborák, tož nebyl špatný, dokonce výborný, leč tam chyběl česnek i trochu majoránky, mastnoty tekla po ruce, tam se nešerřilo. Za pokus to stálo, ale za tu cenu bych normálně nakrmil celou tlupu, pravda, bez DPH :)).

Pak jsme se přesunuli do bunkru a než dorazila Anička, bylo aj navařeno, resp. se to nechávalo dobublávat. Jen tu kachnu, jak jsem nenápadně naznačoval, zas nikdo neupekl. Tajemství mistrovské kuchyně tenrokrát spočívalo v houbách a masu opět jen na houbách. Prý to bylo výborné, ale přiznám se, že mírně přesolené. Dámy decentně mlčely, já jsem měl v rukávu vědecké zdůvodnění, které jsem nakonec nepoužil, totiž že to bylo záměrně, kvůli neutralizaci burčáku :))

Hlavním hřebem večera ovšem nebylo obžerství, nýbrž karban. Zde se prokázal příznivý účinek Aniččina tréninku u móře a její moudré abstinence; nejen, že  nejlépe hrála, ale  s přehledem vyhrála. Pak následovala Jiřka, která nenápadně chystala závěrečný útok, kterým by se pokusila zvrátit své žalostné skóre na svou stranu a otočit kolo dějin. Anička prohlédla blížící se pohromu a stačila ještě vyložit. Já hrál vabank a ještě čekal na jednu kartu, která přišla a měl jsem nachystáno zavřít. To jsem už nestihl, páč přišla na řadu Jiřka, která zmařila mé plány na zavření z voleje a nadějné vyhlídky na druhé místo. Nasadila zdrcující úder, jímž jsem klesl hluboko na dno žolíkového umění, zatímco sama postupuje z kategorie elévů mezi profíky. Tím se potvrdily výsledky vědeckého bádání, že alkohol sice povznáší, ale otupuje mysl. Málem mě odvezli. Leč odveta nenechá na sebe dlouho čekat a bude krutá! Tož tak!

Burčák se nakonec vstřebal bez bolehlavu, my se železnými střevami jsme měli dokonce aj klidný spánek :))

Pavel

ŘÍJEN

• 2.10.2010 Páté lednické pokouleníčko

Koulení Birkova kola s kačerským doprovodem

Pátý ročník koulení Birkova kola je za námi a zatím mám plných 5 zářezů. Tentokrát to bylo se slabší účastí MCT, kterou jsme reprezentovali pouze s Milošem. Miloš ale hned zmizel z dohledu, měl hodně focení a své plány. Tak jsem se věnoval kešerům, jichž jsem přizval na souběžný cykloevent Birkovo kolo III. Zde mi s přípravou "píchla" Jiřka, za což má u mě tučné plus :))

Na start jsem se dostavil tentokrát brzy, bylo ještě liduprázdno, ale už zde byli první kačeři a rychle přibývali další. Tak se ten nával povedlo rozložit na delší časový úsek a docela jsem stíhal. Vydal jsem pár posledních pokynů, které jsem musel víckrát opakovat kvůli nově přicházejícím, pak již nastal frmol, náměstí se zaplnilo a do toho hudba a mikrofon pořadatele a to už mě nikdo neposlouchal.

Bylo odstartováno a první kouleči kupodivu asi po minutě již měli přepílen strom a jali se vyrábět kolo :)) To už prchali zadem do lednického parku a pěkně dokola kolem Minaretu, což sice Birk vynechal, ale kouleči to měli jako zahřívací kolečko a hlavně zaučovací autoškolu skupiny L- řízení loukoťového kola. Po vyběhnutí z parku již všichni náležitě zvládali své řidičské umění a bylo jim povoleno na silnici do normálního provozu. Pravda, prozřetelně ještě měli možnost dotrénovat na turistické cestě a další kurs koulení bahnem, takže v Bulharech byli už všichni profíci. Akorát lekci v navigaci ošulili, a tak se jedni vraceli zpět do Lednice, jiní zapomněli odbočit ve Strachotíně nebo jim zabloudil doprovod. Na jejich obranu nutno ovšem  podotknouti, že značení bylo občas mizerné, čili žádné. Chyběla značka ve Strachotíně, Opatovicích či Rajhradicích, v Židlochovicích už kupodivu tentokrát byla, za Židlochovicemi již nikoliv a jinde to bylo značeno dobře.

Prohodil jsem pár slov s lednickými kluky, pak s dívčím triem Naživo a ještě s baletkama v sukýnkách, když hlavní baleťák skolaboval s kotníkem a potřeboval nůž, na odříznutí ne kotníku, ale mohutné bandáže. Pokud vím, tak nepomohla... Taktéž jsem doprovázel jednoho osamoceného kouleče, kterému zabloudil doprovod ve Strachotíně, dalším jsem fandil nebo je doprovázel.

Nám, co trasu známe již se zavřenýma očima, se to nemohlo stát ani po osvěžení červeným burčákem, kterého jsem si natankoval litřík, navíc jsou terazky už ty chytré mašinky, co nás navigují a sšlo se nás dnes tolik, že pomalu začínáme koulečům konkurovat. A tak jsem se věnoval své zálibě konečně jsem mohl hledat své poklady, aniž by si někdo ťukal na čelo.

To jsem ale hezky odbočil a tak se vraťme na trať. Tedy po vyrazení posledních koulečů jsem ještě chvilku kecal s belzebotem, od kterého jsem obdržel putovní travelslug, což jsem zapomněl ukázat ostatním. Pak jsem vyrazil na trasu už mimo park, páš tam jsem byl včera při údržbě keší. Ještě potkávám Aničku, která nestíhala a taky již nic nestihla, akorát tak prohodit pár slov a už jsem valil, před jezem bahno jako vždy ale tentokrát nevídané a kouleči se trápili, to to byla zrada, naštěstí se dalo vedle  po poli; pak už byk chodníček na hrázi a dál už jen asfalt. No budiž.

Jako první kešuli jsem měl zaměřenou Tajemnou propadlinu a když jsem dorazil k ní, zrovna slízal ze stromu kačer Rastafa, tak jsme hodili řeč, poradil kde co hledat, ale na ten strom jsem si netroufal. Při odchodu dorazil Alchymist jež se ujmul role lezce a vzal zavděk i popruh od kolegy, zapsal nás tedy, i když jsem si to nezasložil, pokecali jsme chvíli a při odchodu jsme ještě potkali další kačery, kteří bloudili zespodu a nasměrovali jsme je.

Další štací byly Věstonice u burčáku, byl jsem tam přesně podle plánu v 11:02, trupa nikde, tak jsem vystál frontu na dobrý červený burčák a natankoval litřík. Jo, ten letos tedy byl! Dál už to šlo hladce, akorát za Strachotínem jsem potkal zoufalého kouleče, jemuž se ztratil doprovod a tak jsem ho doprovázel, než ho zase našli, ale to už seděl na cestě další kouleč- baleťák s bolavou nohou, kotník v čudu, naštěstí měl okolo sebe baletky, které ho ošetřovaly, ale pak vyrazili koulet a já tam byl ještě s ním, než dorazil Kudrnův štáb. Baleťák už zřejmě nedokoulel, a jak skončily ty jeho dvě děvčice jsem ještě nezjistil.

Pak jsem tedy odbrzdil a nabral tempo k další štaci, byl jsem tam opět podle plánu v 12:10, dal jsem i svačinu, ale nikdo nedojel a tak jsem myslel, že jsem poslední. Nabral jsem tedy šílené tempo a za Žabčicama jsem dojel tlupu Pladina, Ladiina, Chrostu a Ozziho, jak lovili PPS, tak jsem se přidal a byl s nimi až do Židlochovic. Tam jsme ještě nabrali Krti(č)ku a Vendina, odlovili cukrovarskou mysterku (za výrazné nápovědy Chrosty), "ptačí" Cyklo Brno-Wien, Zahradnickou, Robertsville a to bylo snad vše, taky ještě Cyklo Brno-W. pod mostem, ale tu jsem měl už z minula; další ještě hledali marně kolem pomníku; to už bylo 14 hodin a už volala Jiřka, kdeže jsem, ale já dodržoval časový harmonogram podle jejího loňského tempa a tak jsem měl ještě čas i do Lidového domu v Blučině, kde dobře vaří, tentokrát byla terasa zavřená a my obsadili půl hospody na pěkně dlouhou chvilku. Už tam bylo 10 kačerů, někteří pak odešli, další tlupa pak přišla a tak nás bylo celkem dost, poslední logování a výměna Trackable items, ale už jsem se nemohl dál zdržovat a rozloučil se, vyrazil na cestu, projel dědinami, známými z K24 a tedy jsem nezabloudil, páč značení zde nbylo opět mizerné. V Modřicích jsem se jal odlovit kešuli Feromonový lapač, nejdřív jsem byl na špatné straně řeky, pak jsem obešel na správnou a kešku našel hned, ale byla zamčená na kód. To jsem začal nadávat, jak může být tradička zamčená, ale já jsem si nepřečetl hint, páč jsem měl dojem, že si owner dělá srandu. Naštěstí se objevili K.+V., Vendin našel i hint a tak byl "logbook" na světě. Jo, zas něco nového! Pak jsme jeli spolu až do Brna, ještě jsme vylovili novou Svitava/Svratka a po cestě ještě Inline-jez, kterou jsem já už měl, ovšem ještě na původním místě. pak jsem si jel pro prémii do Cykloworldu, posléze jsme opět dohnad kolegy K.+V. u Inline Boží muka, kterou už mám a pak se rozloučili. U dalšího mostu jsem objevil Dryjaka, byla to opět Inline-Svratecký most, pomáhal jsem mu hledat, ale nějak tam nebyla a tak jsem mu utekl, páč Jiřka už stepovala na Radnici a znáte ženské, když musí čekat na chlapa.

Na radnici Jsem se dostavil v 19:07, tedy přesně podle plánu v normě, bylo zde pár kačerů, ale byl tam kravál, objevil se Dryjak, který hlásil, že našel, co hledal, pak jsem ještě vyfásnul památný list, to už mě objevila Jiřka, která vítala delegaci MCT chlebem a solí, tentokrát v podobě jahodové buchty, vynikající jako vždy, a já jsem jí na oplátku přenechal vzorek toho dobrého červeného burčáku z Věstonic. Pak jsme šli na stanici, abych si koupil lístek, Opět jsme se propletli s Dryjakem, ona prchla domů a já jel znovu na radnici, páč jsem měl ještě hodinu času. Konečně jsem tedy poprvé viděl i vyhodnocení soutěže, ale bylo tam málo lidí, páč, jak jsem se později dověděl, byly na Svoboďáku Pivní slavnosti.... škoda...  Ale to se už objevili Belzebot s Polasem, konečně jsme tedy mohli hodit řeč, měli velmi zajímavý den, o kterém Polas zajisté napíše; čas ubíhal a tak už jsem se definitivně rozloučil s nima i s Brnem, nasedl na osobáček a poklimbával do BV.

Závěrem nutno poděkovat všem kolegům, koulejícím a zúčastněným, vyšlo nám i dobré počasí a pokud vím, zatím až na Bohusze nebyly žádné kolize. Byla to paráda, lidem se líbilo a to je to hlavní, oč tu šlo. Tož, tak!

Pavel

• 6.10.2010 Houbařské okýnko

Rostou? Nerostou? Jak kdy a pro koho. Rostou!

Tož mi zas zbyly tři hodiny do tmy a jelikož jsem už dávno nebyl v lese, jel jsem na kontrolu,co a jak. Les mám takhle asi 5 km za perdelí, ovšem kde nic, tu nic ještě skoro dva kilometry. Dovedu si představit, že kdybych byl pěšky, už se otáčím zpět a ořišel jsem s prázdnou. Jel jsem nejprve na jisté, tedy na své tajné místo omrknout ty václavky z minula. Jo, pár jich ještě v agónii přežívalo, zhroucených a černých a mazlavých. Zkrátka konec. Ale jak známo, změna je život a tak jsem zaměnil za  hustý les, s dubovým listím naspodu.  Ačkoliv nepršelo 5 dní, jsem zaregistroval rosu na okraji lesa a tam  svítilo několik bedlí. Pak jsem narazil na suchý strom, a na něm bylo asi kilo hlívy. Paráda, gulášek bude... Mezitím jsem bral ještě čirůvky fialové, jež jsem se ještě nikdy neodvážil jíst, přibylo pár suchohřibů a další bedle. Pořád něco. Najednou jsem uviděl pár václavek žlutoprstenných, tedy nejspíš obecných a docela v dobré kondici. A pak to přišlo.

Předemnou se rozprostíral koberec václavek, jedna vedle druhé a za chvíli jsem měl plný baťoh. Ostatní jsem sesbíral na hromadu a přenesl na skryté místo. Po zkušenostech od Sitna, kdy jsem si nechával dubáčiska na původním místě a na stonkách, jsem se notně poučil... Jedu pro ně zítra a bude to za tři kabele. Houby přežijí, páč jsou noci chladné a navíc větrají.

Četl jsem sice na internetu, že václavky rostou, ale zde na jihu jen vzácně a do letoška jsem je nikdy nenašel. Tak mám už své místečko či dvě pro sebe. Zvláštností je, že to je stejný les asi půl km dlouhý, taková rokle s potůčkem, kde je vlhko, a václavky rostly pouze na úseku asi 50m.

Následující dny a víkend budou slunečné, a tak předpokládám, že ještě něco vyraší, jsou i  nasazeny malinkaté václavky, bedle ovšem jen staré no a hlíva má teď hlavní období, jenže by to chtělo týden deště. Tož, nechme to dozrát a uvidíme, co vám roste na Prýglu :))

• 23.10.2010 Uzamykání Prýglu 2010

Pátý ročník Uzamykání Prýglu se povedl i tentokrát a zdravé, leč notně prořídlé jádro bylo opět u toho.

Nicméně, navzdory předpovědím polských vědců a naší dvorní meteoroložky Jiřky o blížící se době ledové, jsme si užívali posledních paprsků babího léta a někteří, co mají teplejší krev, museli i vysvlíkat vrstvy.  A to bylo k dispozici i kvalitní vnitřní zahřívadlo, které jsme, bohužel, nemohli plně využít a tak nám to zas vychlasče někdo jiný .

Vybrali jsme se tedy pěšky, protože to tak šéfová přikázala, rezkým krokem a po prvních dvou kilometrech, kdy Jiřka měla zaječí úmysly, konečně odbrzdila a posilněni teplou Šulákovou polévkou za 29 Ká jsme přecijen  to kolečko uzavřeli. Cestou jsme vydatně fotili a po závěrečném obědě U Kotvy, který byl vynikající, jsme se doplazili do cíle. Bohužel jsme vynechali Veveří a jak se zdá, bude to pořád horší. Ostřílení kozáci zůstali v zákopech po chřipkovém útoku a ti, kterým je zas líto volné soboty, jsou zas v práci . A mladá garda nikde!

Opět se potvrdilo, že Brno je zlatá loď a Prýgl se svým okolím je ještě krásnější než bazén v Praze4- Podolí . Bodík a 13 km si tedy připisují  Jiřka, Mirek, Miloš a já. Tož, tak!

(Pavel)

• 28.10.2010 Sváteční projížďka

Rychlovka na Janohrad

Tož, v rámci otužování jsem se projel na Janohrad a zpět, teplota 9-7°, sucho, sluníčko, takže nádhera:)) Hlavním důvodem bylo ale testování navigace a foťáku v novém mobilu N C5, ale jak jsem předpokládal, hrůza a děs. Tedy foťák ještě jakž-takž, při rozlišení 3Mpix, s přihlédnutím k již mizernému světlu a z principu malé světelnosti objektivu. Navigace ovšem, ačkoliv se honosí též navigací pro pěší, si dělala co chtěla. Vlastně pořád mě táhla zpět do Lednice, pak zamrzla a ztratila šajnu o své poloze v lese, po vynoření pak táhla opět na hlavní do Charvajdy a v BV taky. A to už i začla baba zas mluvit, ale po boční ulici se nemohla srovnat, přepočítávala a furt mě táhla k Sovadince, ani na Lidické nedostala rozum a 100m od domova mě táhla oklikou zpět 2,4km. To, že mapy jsou beztak zastaralé, což jsem zjistil v Prostějově v jednosměrkách, by mi ani tak nevadilo. Takže zklamání na plné čáře, zlatý EtrexH! No vůbec celkově slabý dojem, slabý zvuk a mrňaté písmo, ale co by člověk chtěl za 7 korun, že?

• 29.10.2010 MUNA

Dnešní prosluněnou sobotu by bylo škoda proflákat doma a jelikož se Milošovi taky uvolnil celý den, vyrazili jsme lehce prozkoumat objekty Muny. Historie i zařízení je zajímavé a lezení do šachet docela dobrodružné, byla to docela paráda. Než jsme však trefili na tu správnou cestu, prodírali jsme se hotovou džunglí, naštěstí nám do toho nikdo nebrblal :)) Cestou se pak objevily četné technické závady Milošova nového "fulla", ale to se vychytá. Naštěstí jsme nebyli moc daleko a v nejhorším případě by to šlo i pěšky. Individuální program na neděli je už také sestaven.

Ulovili jsme tedy všech 5 Stege-í, na finálku se vypravíme po spočítání a ověření souřadnic, ta nám už nemá kam utéci :))

MUNA- objekty bývalé muniční továrny za II.svět. války; zde jsme vyráběli munici pro fašouny.

Jelikož historie je to zajímavá a zdejší obyvatelé, stejně jako já doposud, o ní nemá tušení, uvádím zde tento zajímavý článek:

---------------------------------------------------------------------------------------------------

"Oblast u Postorne nedaleko Breclavi je mezi mistnimi znama jako Muna. Jedna se o rozsahlou zalesnenou oblast, ve ktere jsou pobliz hranice s Rakouskem rozptyleny zbytky tovarnich objektu. Byl to prave Bori les, kde vybudovali okupanti roku 1939 vyrobni zavod maskovany porostem pred bombardery spojencu. Cely zbrojni komplex byl rozptylen na plose vice nez 100 hektaru. Jednotlive vyrobni sekce spojovaly desitky kilometru zeleznicnich vlecek. Hlavni pripojna kolej byly zrizena jako odbocka z hlavni trati Breclav - Znojmo. Kolem tovarny vede system bunkru (Ceskoslovenskeho lehkeho opevneni z 30. let). Dnes zbyla z rozsahleho arealu jen jedna budova vyuzivana donedavna jako naradovy zavod Moravskych naftovych dolu.

Nasledujici clanky popisuji podrobneji historii municniho zavodu a smutny zivot v sousednim koncentracnim tabore Theimwald.

Schematicky planek byvaleho municniho zavodu

 Z historie Muny
V Mune pracovali obyvatele z okolnich obci, napriklad Postorne, Charvatske Nove Vsi. Do tovarny je vozily specialni autobusy. Pro pracovniky ze vzdalenejsich mist byl na nadrazi v Breclavi pravidelne pristaven zvlastni vlak s nekolika vozy, ktery je dovezl az na hlavni nadvori zavodu. Lide, pracujici v municni tovarne dostavali bonusove poukazky na jidlo.

Kazdy pracovniku mel prukazku s fotografii, aby se do prisne tajneho objektu nedostala nepovolana osoba. Prukazka slouzila nejen ke vstupu do tovarny a prislusneho konkretniho provozu, ale take jako volna jizdenka na zamestnanecky vlak. Protoze v tovarne se pracovalo na smeny, jezdil vlak do Muny nekolikrat denne. Ne vsichni zamestnanci vsak byli z blizkeho okoli. Dalsi pracovniky dodaly tzv. Arbeitsamty (urady prace) i ze vzdalenejsich oblasti protektoratu Bohmen und Mahren. Pro ne byl zrizen tabor s kapacitou cca 300 lidi vychodne od dnesni silnice na hranicni prechod. Dalsi skupinou pracovniku byli totalne nasazeni z obsazenych oblasti Sovetskeho svazu. Pro ne byl postaven tabor nedaleko od objektu zavodu MND. Obyvatele ruskeho lagru bylo snadne rozpoznat podle oznaceni OST na prsou. Zakladem jidla byla kase z krmne repy urcene puvodne pro dobytek, tzv. kvaka. O koncentracnim tabore Theimwald se muzete docist v dalsi casti tohoto listingu.

Nad celym vyrobním provozem Muna - drzely dohled, na chod a poradek, jednotky SS. Jednalo se o prislusniky SS-Totenkopf-Standorten. Velitelem zde byl SS-Sturmbannfuhrer Ing. Adolf Weiss. Ochranu Muny zajistovali prislusnici SS-Waffen (TS), vzdusnou ochranu mela na starosti Luftschutz (civilni protiletecka ochrana), ktera mela posadku v breclavskem cukrovaru. V pripade potreby byly nasazeny jednotky Wehrmachtu z breclavské posadky.

Po celou dobu okupace byly z tovarny expedovany delostrelecke naboje stredni a velke raze, ale take munice do velkorazovych kulometu a protiletadlovych kanonu. Z delostreleckych naboju byly v nejvetsi mire zastoupeny naboje tristive, trhave, tristivotrhave, protibetonove a protipancerove, v ponekud mensi mire strely zapalne, dymove a kumulativni (prupalne), dale pak casovaci a srapnelove. Pokud se tyka razi, nejvice se vyrabely strely raze 75 mm, 122 mm a 152 mm. V mensi mire pak strely raze 85 mm, 51mm a delostrelecke minometne granaty raze 82 mm. Ke vsem delostreleckym strelam se samozrejme vyrabely zapalovace vsech tehdejsich typu a druhu podle ucelu pouziti (rozbusne, roznetne a casovaci). Dalsim produktem byly zapalkove srouby do delostreleckych nabojnic vetsich razi. V male mire byly vyrabeny pancerove pesti a rucni granaty. Ve velkem mnozstvi zde byly vyrabeny nasazovaci rakety, tzv. „Stiel-granaten“.

Existence municni tovarny v Borim lese neunikla pozornosti odboje. Spoluprace odbojovych skupin na Breclavsku s vysadkem CLAY-EVA zacala na pocatku leta 1944 a pokracovala az do brezna 1945. Tato vysadkova skupina se vclenila do partyzanskych oddilu a pomahala v osvobozovani republiky. Neustale jim bylo v patach Gestapo. Jejich nejvetsim uspechem na Breclavsku bylo zjisteni mnoha informaci o Mune. V srpnu 1944 umyslne poskodili osm vagonu, ktere nasledne explodovaly. Dale take skupina Clay informovala o opevnovacich pracich a pohybu nemeckych vojsk v okoli Breclavi. Tez informovala o umisteni zajateckych taboru.

Na ruznych sabotaznich akcich se podileli i vezni, kteri v mune pracovali. I kdyz museli reklamovanou munici nadpracovat misto volna, nenechali se od sve cinnosti odradit. Rodinu Posakovych, kteri bydleli jen kousek od tovarny ve straznim domku u nadrazi, probudily jedne noci na sklonku roku 1944 silne detonace. Jejich pricinu uhodli celkem hladce. Do vzduchu vyletely tri vagony s munici, pripravene k expedici na frontu. Sabotaz zastihla Gestapo nepripravene a krome hmotnych skod predstavovala i znacnou moralni vzpruhu pro vezne. Zanedlouho nasledoval dalsi atentat. Kratce po te, kdy ze zavodu odjizdel vlak s osmnacti vagony munice (vlak pak cekal na nadrazi Bori les na volnou kolej na Breclav), pustili proti nemu po stejne koleji tri vozy plne streliva. Naraz by znamenal explozi, jenze Nemci byli tentokrat ostrazitejsi. Telefonem prikazali hradlari Posakovi prestavit vyhybku. Podarilo se mu dobehnout vcas a vymenu prehodit. Vagony na vlak sice nenajely, ale prevratily se. Hradlar Posak nemohl jednat jinak, protoze neposlechnout by pro nej automaticky znamenalo smrt. I tak doslo ke skode na prevracenych nakladnich vozech a na rozsypane munici. Expedice byla zpozdena a Gestapo opet vyslo na prazdno.

1. dubna 1944 byl proveden spojenecky nalet na Breclav. Pri tomto naletu byla take zasazena Muna. Pravdepodobne se jednalo o nahodne zasazeni tovarny. Byly zasazeny vyrobni linky a sklady. Vypuklo zde celkem 38 pozaru. Druhy nalet se uskutecnil dne 20. listopadu 1944. Ze zakladen v Italii se postupne zvedlo 476 bombarderu 15th AF, jez mely za cil chemicku Blechhammer Sud ve Slezsku, kde se vyrabel synteticky benzin. Pocasi vsak stalo proti americkym letcum, a tak se velitel rozhodl neriskovat a zmenil cil naletu dvou ze tri svazu — 192 stroju pokracovalo smerem k puvodnimu cili, pricemz z 284 zbyvajicich letounu se oddelilo nekolik skupin letounu a vydalo se bombardovat nadrazi v Hodonine a Breclavi. Behem druheho naletu vsak nebyla tovarna vubec zasazena.

Na prelomu roku 1944 a 1945 bylo jasne, ze konec valky se nezadrzitelne blizi. Nemci proto zacali s vlastni postupnou likvidaci tovarny. Nebezpeci se stupnovalo s blizici se frontou. Vzdyt jediny zbloudily delostrelecky granat mohl zpusobit pohromu gigantickych rozmeru. Jiz od prosince 1944 byly nucene nasazovani muzi (od 18-ti do 60-ti let) na opevnovaci a zakopove prace v okoli Breclavi, aby tak pripravili Nemcum pudu na obranu hranic, pred vpadem Rude armady. Kolem Muny byl vybudovan dumyslny system zakopu a pozic pro delostrelecke baterie a protivzdusnou obranu. Vyuzito k obrane bylo take CS opevneni. Provoz tovarny se v dubnu 1945 zcela zastavil a Nacisti z Muny odvazeli vse, co se dalo. Stacili vsak odvezt jen maly zlomek, toho co tam bylo, protoze fronta postupovala rychleji, nez cekali. Nakonec Nemci uprchli a v tovarne, naplnene doslova "po strechu" nevyexpedovanou munici, zustalo nekolik stovek nucenych pracovniku. Vezni se rozprchli po okoli a ve sklepich preckavali spolu s mistnimi obyvateli prechod fronty. Postorna a tedy i tovarna Muna, byla osvobozena po tezkych bojich 21. dubna 1945 Rudou armadou. Na osvobozeni se podilely tyto sovetske jednotky: 375. a 27. strelecky prapor ze 7. gardove armady - generalplukovnika M. S. Sumilova. Proti nim stala ustupujici nemecka 8. armada generala H. Kreysinga (skupina armad "Jih"). Byli to prevazne vojaci z 46. pesi divize a pancerove divize Feldherrnhalle II. Teprve nyni bylo mozne projit cely labyrint objektu MUNY se vsemi vleckami, provozy, sklady a dalsimi objekty. Ruske veleni rozhodlo, ze podobny podnik nebude CSR po valce potrebovat a naridilo vyhozeni do vzduchu.

Likvidace tovarny byl provedena velmi nedbale a vysledkem bylo, ze munice byla rozmetana po celem lesnim arealu. Mohlo by se zdat, ze vybuchy odpalenymi ruskymi zenisty se historie Muny uzavrela. Ve skutecnosti jen zacala dalsi, tentokrat povalecna kapitola. Vojensti zeniste se sice snazili hned po valce les ocistit, ale munice bylo takove mnozstvi, ze po vyhlaseni hranicniho pasma byl beztak nepristupny les radeji ponechan svemu osudu. A takto popisuje situaci v Mune v roce 1960 pyrotechnik:

„I kdyz 15 let po valce, obrovsky prostor v okoli byvale nemecke municni tovarny byl stale doslovne posety neskutecnym mnozstvim volne pohazene munice, vrzene do prostoru obrovskou silou vybuchu pri likvidaci municnich skladu rozmistenych po lese. Tato skutecnost tehdy delala vrasky snad jen pracovnikum Lesniho zavodu pro ztizene pracovni podminky. Ostatni obcane se do tohoto prostoru dostavali jen velmi zridka vzhledem k existenci hranicniho a zakazaneho pasma. A tak munice v te dobe ohrozovala „jen“ lesaky a vojaky, kteri byli v tomto smeru dostatecne pouceni. Zhruba v polovine sedesatych let se zdalo, ze se zacina prece jen blyskat na lepsi casy, a ze se problem munice prece jen zacina resit. Napomohlo tomu predevsim zahajeni budovani vojenske strelnice a prilehlych vycvikovych prostoru, a to prave v mistech, ktere byly jiz podle mapovych zaznamu od munice vycisteny. Vzhledem k tomu, ze jsem byl ustanoven spravcem celeho tohoto vycvikoveho prostoru, byl jsem pritomen u veskerych praci od jejich zahajeni az do uplneho ukonceni. A tak jsem mohl take byt ocitym svedkem toho, co se pri zahajeni zemnich praci zacalo pred buldozerovou radlici par centimetru pod povrchem objevovat. Munice vseho druhu a vsech moznych razi „pochodovala“ pred buldozerem v takovem mnozstvi, ze to sokovalo i zkusene krajske pyrotechniky z Brna, kteri nestacili k nalezum vyjizdet a tyto odvazet a likvidovat... „

 Vzpominky pyrotechnika - rukopis
S lokalitou Bori Les, nebo tez Bori Dvur jsem se poprve „seznamil“ v roce 1960, kdy jsem byl do tohoto prostoru odvelen jako vojak zakladni sluzby vojsk MV. Jako takovy jsem mel moznost, obzvlaste jako velitel druzstva psovodu, proslapat, ci spise probehat, cely tento prostor vice nez dokonale. Tehdy poprve jsem uslysel o existenci byvale municni tovarny, a chte nechte se zacal take seznamovat s jejimi neblahymi pozustatky v podobe ruznorode munice, po ktere jsme misty slapali jak po nejakych popadanych vetvich suchych stromu. Tehdy mne ani z legrace nenapadlo, ze tato skutecnost v budoucnu zasadne ovlivni celou moji budoucnost.

I kdyz 15 let po valce, obrovsky prostor v okoli byvale nemecke municni tovarny byl stale doslovne posety neskutecnym mnozstvim volne pohazene munice, vrzene do prostoru obrovskou silou vybuchu pri likvidaci municnich skladu rozmistenych po lese. Tato skutecnost tehdy delala vrasky snad jen pracovnikum Lesniho zavodu pro ztizene pracovni podminky. Ostatni obcane se do tohoto prostoru dostavali jen velmi zridka vzhledem k existenci hranicniho a zakazaneho pasma. A tak munice v te dobe ohrozovala „jen“ lesaky a vojaky, kteri byli v tomto smeru dostatecne pouceni.

Zhruba v polovine sedesatych let (dnes jiz minuleho stoleti) se zdalo, ze se zacina prece jen blyskat na lepsi casy, a ze se problem munice prece jen zacina resit. Do prostoru byli od CSLA na nejaky kratsi cas odveleni vojaci zakladni sluzby -zeniste, pod velenim dustojnika-pyrotechnika, kteri zacali systematicky munici vyhledavat, odstranovat, a vycistene prostory zaznamenavat do katastralnich map pro potrebny prehled hlavne pracovniku Lesniho zavodu vzhledem k bezpecnosti pri tezbe a zalesnovani. Umysl jiste chvalyhodny, jenze…

I kdyz byla snaha velitelu-pyrotechniku sebevetsi, vojaci situaci ponekud sverazne menili, samozrejme ve svuj prospech. Protoze se jim proste nechtelo porad kopat a kopat, coz bylo vzhledem nejen k mnozstvi munice, ale jeste vetsimu mnozstvi strepin temer na kazdem kroku, jednoduse praporky, ktere oznacovaly mista, kde se dle signalu neco nachazi vytahli, a sli vesele dal. Protoze se na jiz prohledana mista nikdy nevraceli, nemohl jim nikdo nic dokazat. A velitel-pyrotechnik nemohl byt vsude a vsechno videt, protoze byl sam na nekolik skupin vojaku, a ti si davali jo pozor, aby je pri tom nevidel. Toto je bohuzel skutecnost, kterou muze potvrdit rada byvalych vojaku Pohranicni straze, kteri v tech prostorach vykonavali sluzbu a cinnost zenistu sledovali at jiz ze zvedavosti, nebo ze sluzebnich duvodu.

Toto vsechno byl zrejme duvod, proc se v pozdejsi dobe pri ruznych stavebnich pracich a lesni tezbe nachazela munice tam, kde jiz davno podle mapovych zaznamu byt nemela. Ke zjisteni tohoto faktu napomohlo predevsim zahajeni budovani vojenske strelnice a prilehlych vycvikovych prostoru, a to prave v mistech, ktere byly jiz podle mapovych zaznamu od munice vycisteny. Vzhledem k tomu, ze jsem byl ustanoven spravcem celeho tohoto vycvikoveho prostoru, byl jsem pritomen u veskerych praci od jejich zahajeni az do uplneho ukonceni. A tak jsem mohl take byt ocitym svedkem toho, co se pri zahajeni zemnich praci zacalo pred buldozerovou radlici par centimetru pod povrchem objevovat. Munice vseho druhu a vsech moznych razi „pochodovala“ pred buldozerem v takovem mnozstvi, ze to sokovalo i zkusene krajske pyrotechniky z Brna, kteri nestacili k nalezum vyjizdet a tyto odvazet a likvidovat. Bylo to pro vsechny zainteresovane strany velice casove a ekonomicky narocne, stroje kvuli nebezpeci vybuchu vic staly nez pracovaly, protoze dokud nebyla munice od buldozeru odborne odstranena, muselo se cekat, az pyrotechnici z Brna prijedou. A jen s munici odjeli, uz byla nalezena dalsi, a protoze mobilni telefony tehdy jeste nebyly, muselo se cekat, az se vrati zpet do Brna, kde na ne cekal telefonicky vzkaz, ze mohou prijet opet. A tak porad dokola.

Tato neunosna situace se stala hlavnim duvodem toho, ze jsem byl v roce 75 odeslan do pyrotechnickeho kurzu ve VVVTS Martin, kde jsem absolvoval kurz pomocneho, a posleze odborneho pyrotechnika. Ted jiz prace mohly pokracovat bez prerusovani, nemuselo se na nikoho a na nic cekat. A protoze jsem absolvovanim kurzu ziskal nejen opravneni k pyropracem, ale i technicke vybaveni, zacal jsem se zajimat nejen o prostor budovane strelnice, ale i o okolni lesni prostory. Zajimalo mne, jak to asi vypada v neprohledanych prostorach, kdyz v tech „prohledanych“ se nachazi takova kvanta munice. Vysledek mych „soukromych“ akci byl natolik prekvapujici, ze mne nekteri pracovnici Lesniho zavodu podezirali z toho, ze tam munici prenasim a zakopavam, abych se delal „zajimavym“. Az kdyz si sami urcili mista, kde mam hledat, a vysledek byl stale stejne alarmujici i za jejich pritomnosti, zacalo se vsechno konecne po dlouhych desetiletich resit. Nejvetsi zasluhu na tom mel vedouci polesi Valtice pan Hledik, ktery v tomto smeru dokazal temer nemozne, a prosadil systematicky dlouholety pruzkum a nasledne odminovani celeho prostoru. Timto ukolem byla poverena skupina pracovniku Geofyzika Brno, ktera svym technickym vybavenim a osobni zainteresovanosti odvedla kus poctive prace.

Vzhledem k tomu, ze jsem se pyrotechnicke praci v uvedenych prostorach venoval pres dvacet let, rad bych v dalsi casti uvedl a fotograficky dokumentoval to, na co byla tovarna hlavne zamerena, co jsem v prubehu tech dvaceti let nachazel, co jsem si tedy vlastnorucne „osahal“, a o cemz tedy nemuze byt pochyb. Ale take to, o cem se jen povida, ale co jsem nikdy osobne nenasel, ani nevidel.

Temer veskera produkce tovarny byla zamerena na kompletaci delostrelecke munice vsech tehdy pouzivanych razi a jeji nasledny odsun na frontu. Zamerne nerikam, ze tam byla munice kompletne „vyrabena“, protoze z nekterych tehdejsich zdroju vyplyva, ze v tovarne byly naboje pouze kompletovany z dovazenych komponentu. O tom svedci i nektere skutecnosti, o kterych se zminim pozdeji. Z tovarny tedy byly expedovany delostrelecke naboje stredni a velke raze, ale take do velkorazovych kulometu a protiletadlovych kanonu. Z delostreleckych naboju byly v nejvetsi mire zastoupeny naboje tristive, trhave, tristivotrhave, protibetonove a protipancerove, v ponekud mensi mire to byly naboje, respektive strely zapalne, dymove a kumulativni (prupalne), dale pak casovaci a srapnelove. Pokud se tyka razi, nejvice se nachazely strely raze 75 mm, 122mm, 152mm. V mensi mire pak strely raze 85mm, 51mm a delostrelecke minometne granaty raze 82mm. Ke vsem temto strelam take samozrejme patri nalezy delostreleckych zapalovacu vsech tehdejsich typu a druhu podle ucelu pouziti, a to rozbusne, roznetne, a casovaci, hlavove, dnove a bocni. A take zapalkove srouby do delostreleckych nabojnic vetsich razi. Co se nachazelo opravdu v minimalnim mnozstvi, byly vehlasne „pancerove pesti“neboli „panzerfausty“, a prekvapive malo rucni granaty. A co se vubec nenaslo, byly letecke pumy, a namorni miny, t. z. jezci, o kterych se hodne hovorilo, ale nikdy nebyla nalezena ani strepina z teto obavane munice.

Co se vsak naslo take ve velkem mnozstvi, byly tzv. nasazovaci rakety, neboli „Stiel-granaten“, a to ve dvou razich a trech verzich. Prvni dve verze byly zkonstruovany pro odpalovani z kanonu raze 37mm s bojovou-vybusnou hlavici raze 150mm pod oznacenim 3, 7cm Stiel Gr 41Ub, ktere byly ve vyvoji od roku 1941. Druha verze je ve stejne razi, pod oznacenim 3,7cm Stiel Gr 42(t)Bl, a pochazi vyvojove z roku 1942. Rozlisnost mezi temito dvema verzemi spociva predevsim v mohutnejsim stabilizatoru letu, coz umoznovalo lepsi balisticke vlastnosti.

Treti verzi byl nasazovaci granat 15cm Stiel-Gr 42, vyvojove rovnez z roku 1942, ktery se zacal zkouset a pouzivat az v roce 1944, de facto az ke konci valky. Byla to zmodernizovana verze predchazejicich dvou typu Gr 41 a 42, ktere byly nepresne a balisticky nespolehlive. Byly pouzivany na velmi kratke vzdalenosti, a to na vzdalenosti 50, 100, 150, 200 a 250 metru, pricemz strela letela rychlosti 100 m za vterinu. Pri strelbe na vzdalenost 250 metru cinila vyskova uchylka 71 cm a stranova 67 cm. Destrukcni ucinek v cili byl vsak znacny. Dle vlastnich zkusenosti probila jedina tato strela zelezobetonovou stenu podzemni nadrze o tloustce 80cm uplne hrave.

U zmodernizovane verze 15 cm Stiel-Gr 42 byla zasadni upravou zmena stabilizatoru letu, ktery u teto strely cinily 3 stabilizacni kridelka rozmistena po 120 stupnich na tele strely, ktera se zasouvala do tri trubkovych vybezku na tele strely, a zajistovala se u kazdeho kridelka jednim aretacnim kolikem. Pokud nebyla strela pouzita, bylo mozno stabilizatory zase sejmout. Strely se vystrelovaly z odpalovaci trubky, podobne minometne hlavni. Bylo to odpalovaci zarizeni neco mezi kanonem a minometem, raze 150mm. Bojova hlavice mela prumer 300mm! Strely se vyrabely ve trech vahovych kategoriich, a to 8,5kg, 54kg a 70kg. Diky inovovanemu stabilizatoru byly velmi presne, na vzdalenost 1km byla uchylka strely pouze 28cm! Tyto strely se pouzivaly k boreni tezkych pevnostnich objektu, bunkru a ruznych objektu pri dobyvani mest apod. Jedna strela stredni vahy byla schopna „vybourat“ z odstrelovaneho objektu az 8 tun betonu!

Jak starsi, tak i tyto modernizovane strely byly odpalovany z odpalovacich zarizeni za pomoci snury z ukrytu, vzdaleneho od mista strelby 10-15 metru, kvuli bezpecnosti obsluhy. Hlavove zapalovace byly stavitelne na okamzity nebo zpozdeny ucinek, cimz byl ovlivnen ucinek v cili podle potreby. Pri okamzitem vybuchu byl vytvoren krater o prumeru 2 metry a hloubce 0,5m, pri zpozdenem vybuchu byl vytvoren krater o prumeru 5 metru a hloubce 1,70 metru! Ve druhe svetove valce vsak jiz k masivnejsimu nasazeni teto munice jiz nedoslo. Zato ale byla tato zbran ve vyzbroji zapadnich armad az do roku 1957! Nektere problemy se vyskytovaly i u dalsi munice, ktera byla ve zdejsi lokalite nalezena, a to u rotacnich, tristivotrhavych raket raze 2l0mm, ktere mely oznaceni 21cm Wurfgranate 42 Spreng. Tyto byly odpalovany ze salvovych raketometu, ktere mely 5 hlavni, a byly umistene na dvoukolove privesne lafete. Rakety mely podobu delostreleckeho granatu velke raze, uvnitr hnaci (spalovaci) komory bylo ulozeno 18 kg hnaci prachove naplne v podobe kulatiny o prumeru 7cm a delce 70cm. Cela hnaci komora se uzavirala nasroubovanim tryskoveho dna s 22 sikmymi, tangencionalne vyhnutymi (16°) tryskami o prumeru 5mm ve spodni casti, ktere se rozsirovaly az na sirku 20mm ve vrchni casti. Bojova hlavice byla plnena tritolem o hmotnosti 9,2kg, a na horni cast hnaci naplne se jednoduse sroubovala. Odpalovala se elektricky, pomoci elektrickeho zapalkoveho sroubu umisteneho v male trysce ve stredu tryskoveho dna. Celkova hmotnost rakety byla 112,6 kg, rychlost rakety 320m/s, dostrel 7850 metru. Rakety se vypoustely postupne, nejkratsi mozny interval mezi vystrely byl 1,5s. Vzhledem ke znacne hmotnosti rakety a tim spatnym balistickym vlastnostem nebylo mozno temito strelami prestrelovat linie vlastnich vojsk pro nebezpeci dopadu strely do vlastnich rad. Vsechny tyto rakety byly zkouseny na zkusebni strelnici v nemeckem Kumersdorfu. Pres nektere nedostatky patrily tyto rakety k nejdokonalejsim salvovym raketam pouzivanych od roku 1943. Vzhledem k tomu, ze se techto raket naslo v prostoru byvale municky od konce valky az po soucasnost pouze sest kusu, lze se pouze dohadovat, jestli se podarilo Nemcum pri ustupu z tovarny vsechny ostatni prednostne znicit nebo odvezt, a nebo se jich tam nachazelo opravdu jen par kusu, a potom tedy za jakym ucelem. Neni take bez zajimavosti fakt, ze dle tvrzeni nekolika ruskych dustojniku a generalu, kteri meli moznost jak nasazovaci granaty, tak i vyse uvedene rotacni rakety videt pri ukazce na strelnici Bori Les se s temito zbranemi od Stalingradu az po Berlin nesetkali. V zaverecne casti predkladam fotografickou dokumentaci, svedcici o ruznorodosti munice, a zhruba take o jejim mnozstvi, ktere se da z fotografii odhadnout. Jen pro uplnost bych jeste rad uvedl pocet mnou nalezene a zneskodnene munice za celou dobu tech zhruba dvaceti let, protoze v tomto smeru byla vedena presna evidence. Jednalo se o 15 453 ks munice vsech moznych razi a druhu, vcetne naboju do rucnich pechotnich zbrani, kterych bylo z tohoto poctu neco malo pres 8 000 ks. Dale pak 6 736 ks ruznych druhu zapalovacu do delostreleckych strel a min, roznecovacu do protitankovych a protipechotnich min, zapalkovych sroubu do nabojek, a detonatoru. K tomuto je nutno pripocitat pocty munice, kterou vyhledali za zhruba 10 let pracovnici Geofyziky Brno… Dle tohoto vyctu si lze udelat obrazek toho, jake „dedictvi“ zdejsim obcanum „muna“ zanechala. Ale posledni slovo jeste i tak nerekla, jeste vsechno odstraneno neni a jeste dlouho asi nebude. Nejsou na to financni prostredky. Presto vsechno diky vedoucimu Polesi Valtice se podarilo uskutecnit vycisteni tech nejvice „zamorenych“ prostor, zbyle prostory jsou jiz jen okrajove, s daleko mensim vyskytem munice. Zaverem povazuji jeste za velmi dulezite zminit se o tom, cim byla a stale jeste je munice v prostorach okolo byvale municky nejvice nebezpecna. Konstrukce zapalovacu do delostreleckych granatu, ktere jsou nezbytne pro privedeni vybuchu granatu pri dopadu na cil, jsou konstruovany tak, aby pri manipulaci s nimi pred vystrelem nemohlo dojit, napr. pri padu na zem, k nechtenemu vybuchu, a tim ohrozeni obsluhy dela. Proto jsou zapalovace konstrukcne zajistene. K odjisteni dochazi az po vystrelu a opusteni hlavne dela, a to ve vzdalenosti zhruba 80metru od hlavne dela, a to tak, ze vlivem prudke rotace strely a odstredive sily dochazi uvnitr zapalovace k posunuti zajistovacich soucastek tak, ze napichova jehla se posune proti rozbusce, a po narazu na cil tuto „nabodne“ a tim ji privede k vybuchu. Vybuch rozbusky privede k vybuchu pocinovou napln, a ta svym vybuchem privede k vybuchu trhavinu v celem granatu. Je to takova mala retezova reakce. Vzhledem k tomu, ze veskere delostr. granaty v Borim lese „proletely“ po obrovskem vybuchu jejich skladu nejakou vzdalenost vzduchem, a navic diky sve vaze a rychlosti tvrde dopadly na zem, mohlo u nich dojit, a take i dochazelo, k jejich uplnemu, nebo castecnemu odjisteni. Potom uz staci u takove strely nejaky neopatrny pohyb ci uder, a dilo zkazy je tu. A zadny z nas samozrejme dnes nemuze vedet, jak ktera strela letela daleko, jak se otacela apod. Tudiz nelze nijak zjistit, ktera strela je odjistena, zajistena, nebo tak neco mezi tim. A tvrzeni nekterych „vsevedu“, ze po tolika letech „to uz nemuze fungovat“, protoze je to uz rezave apod., je naprosto zcestne a nezodpovedne. Vsechny takove mohu ubezpecit, ze uvnitr zapalovacu, ktere jsou hermeticky uzavreny, je jejich mechanismus jako novy, a naprosto funkcni! Dokonce jeste voni tehdejsim zbrojnim olejem! A napichove jehly jsou tak ostre, ze by jim to mohla zavidet lecktera injekcni jehla. Takze vazne neriskujte!

Koncentracni tabor Theimwald

Dobre znamy napis Arbeit macht frei zdobil pruceli koncentracniho tabora Theimwald u Muny. Deti z mistnich skol vyjmenuji podobne tabory v Terezine, Osvetimi, Dachau, Treblince, ale neuveri, ze by neco podobneho bylo i v Breclavi. Skutecne vsak tento lagr existoval. Nebyli zde pouze veznove z Cech a Moravy, ale prevazne z Ruska, dale pak z Nemecka, Jugoslavie i odjinud, tak, jak nemecka zlovule rozhodla.

Dva za sebou postavene drevene baraky, zvenci ozdobene kvetinami, pusobyli zdalky peknym dojmem. Jen ten ostnaty drat nejak nezapadal do predstav klidneho domova. Jeho obyvatele zde prichazeli vetsinou z kaznice v rakouskem Steinu. I zde byli strezeni. V kazdem rohu postavena strazni vez nemela pouze reflektor, ale predevsim kulomet. S jidlem Nemci setrili a kdyz byl jeden z veznu pristizen pri kradezi nekolika brambor se srotem, ktere byly urceny pro slepice, cekal ho pobyt v tzv. cerne dire.

.Koncentracni tabor Theimwald byl rozdelen na Theimwald A (pro totalne nasazene a vezne z III.rise) a Theimwald B (pro vezne z Ruska). Velitelstvi ostrahy tabora bylo v ruske casti (dnesni brana do byvaleho zavodu MND).

Tabor Theimwald B byl rozdelen na dve casti. Na zenskou (260 osob) a muzskou (60 osob). Celkem zde tedy zilo pres 320 veznu. Pro sve veznitele vsak byli jen pouhymi "svinemi a spinavymi psy".

Podminky v koncentraku byly obdobne s prostredim v ruskeho lagru. Presto zde byla alespon jedna vyhoda. Jednou za mesic mohl vezen napsat a taky i dostat dopis. Samozrejme za predpokladu, ze nemel vaznejsi konflikt se strazci kazne. Jen tehdy dostal kazdy mesic jeden predepsany tiskopis dopisu se vsemi poucenimi. Pokud nasel cenzor v dopise neco zavadneho, dopis neodeslal a vezen pak musel zase mesic cekat.

Jedinym stestim pro dve stovky obyvatel koncentraku bylo to, ze vetsi cast dozorcu byli Cesi z blizkeho okoli. I kdyz take oni museli poslouchat rozkazy vudcu, prece jen dokazali najit skulinku, jak veznum zivot alespon trochu ulehcit. Primhourenim oci ve vhodny okamzik mohl zvednout vezen kousek chleba ci neceho dobreho, co jim na dostupnych mistech obcas nechali mistni obyvatele.

Na plose asi petadvaceti metru ctverecnich mistnosti v drevenem baraku se tisnilo celkem sestnact luzek na drevenych patrovych postelich. Kazdy z veznu mel k dispozici jedinou deku. Lezelo se na slame. V kazdem ze ctverice techto baraku byly takoveto mistnosti ctyri. Umyvarna a latriny staly mimo tyto stavby. Stejne tomu tak bylo i s pitnou vodou.

Zivotni podminky zde byly krute, obzvlaste v zime. Jeji zacatek i konec byl vzdy uredne oznamen. Aby vezni prezili, dostavali na kazdy den jen jeden kbelik uhli pro mala kaminka. Tuha zima nutila vezne ke sberu topiva v lese. Nacisticka straz vsak veznum, kteri zapalovali klesti, ihned ohnicky uhasila. Samozrejme nasledoval fyzicky trest. Namisto obcasneho volneho sobotniho odpoledne a nedelniho odpocinku nasledovali dalsi smeny navic. Proto se obyvatele lagru radeji snazili mrazy preckat o zime a hladu.

Ruske vezne bylo lehke rozpoznat. Na svych satech uniformovaneho typu a sedocerne barvy nosili na prsou vyrazne oznaceni OST. To muselo byt pevne prisito a pokud by nekdo mel chut je odparat, musel pocitat s krutym trestem. Pradla byl nedostatek. Platno, v kterych byl balen strelny prach, vezni vyuzivali pro svou potrebu. Sili z nej tajne odevy. To bylo taky zakazane. Celorocni obuv byly pouze drevaky.

Zakladem obedu i vecere byla jidla z krmne repy - zvana "kvaka". Surovina puvodne urcena pro dobytek, se zeleznou pravidelnosti se objevovala denne na miskach obyvatel lagru. Proto se snazili usetrit od snidane alespon kousek chleba, aby trochu pozmenili nevabnou chut stravy.

Veznum zde pomahalo nekolik Cechoslovaku. Hlavni roli zde hral mistni rodak a dozorce koncentraku Jan Budik. S nim uzce spolupracoval obchodnik Bohumil Polansky, vezni zvany "Tata Theimwaldu" nebo proste jen Bozek. Majitel obchodu nebo jeho dve deti vzdy nasli zpusob, jak do blizkosti tabora dopravit nejaky ten bochnik chleba, ci zpravu. V unoru 1942 byla jeho cinnost odhalena a soudnim rozhodnutim za "protinemeckou cinnost" obchod uzavren. Bozek se vsak prihlasil u Arbeitsamtu a nastoupil nejprve u firmy Pohl a Luckel, pozdeji pak Krasnik-Grubaum a pokracoval v pomoci veznum. Spolecne pak vymysleli dve mrtve schranky ve dvou kulnach na nadvori tovarny. Dva hrebiky svym natocenim signalizovaly obsah schranek. Podobne skryse byly i v lese. Zprostredkovatele za sebou nechavali na hrebiku zelenou vetevku, vezni zase suchou.

Otazka financovani nakupu jidla byla tez dobre vyresena. Na adresu Bozka chodily penize od rodin uveznenych. Ten si vedl presnou evidenci a za penize nakupoval potrebne potraviny. Vyuctovani pak predaval ke kontrole jednomu z veznu. Postupem casu vsak upadl do podezreni. Kdyz jednou jel na kole ke koncentraku, zastavil je hradlar Posak, ktery mu take v jeho cinnosti pomahal, se slovy, ze na nej cihaji Nemci. Bozek u nej v kulne vysypal chleba a pytel naplnil klestim. Takto prijel az k hlidce, ktera ho uz cekala. Ta porucila pytel vysypat, ale Bozek se branil, ze veze jen klesti na podpal. Prekvapeni Nemcu, kdyz vysypali misto chleba jen suche vetve, bylo velke. Chte nechte Bozka museli propustit. Ten se vratil k Posakum a chleba jeste ten den dorucil na smluvene misto.

Nacistum se podarilo pouze zjistit, ze veznum pomaha jakysi "fotr". Proto vyslychali jednoho stareho pana z Charvatske, kteremu se tak prezdivalo. I kdyz Gestapo pouzilo mnoho svych metod, nevypatrali nic. Tatu vsak nekolikrat pristihla nemecka hlidka, jak predava chleba jednomu z veznu. Vse nastesti vyresila jen pokuta. Obyvatele Theimwaldu vsak rozhodli, aby byla zaplacena z jejich financnich prostredku. Nechteli, aby rodina postizeneho trpela za svou pomoc.

Od potravinove pomoci uz nebylo daleko k dalsim planum. Dozorce Jan Budik v uniforme legii prosel celym Ruskem a znal tedy i jazyk. Veznove s nim brzy nasli spolecnou rec a mysleni. Schazeli se v jedne obuvnicke dilne Jakuba Fabicovice (dilna se nachazela pravdepodobne nekde na hlavnim nadvori Muny), kde se zrodil i plan uteku. Nebyl prvni. Jiz drive se o to nekteri pokouseli, krome jineho i odpadovym kanalem. Drtiva vetsina jich vsak byla chycena. Jejich potrestani museli ostatni "pro vystrahu" prihlizet. Pri porade u obuvnika Jakuba byl krome nej, Bozka a spiklencu taky dozorce Budik. Jeho zena mu prave spravovala uniformu, a proto prisel v civilu. Tato nahoda se ve svetle dalsich dnu ukazala nad jine stastnou.

Z dvaceti spiklencu jich devatenact uprchlo. Ten posledni, nejaky Fedor, zustal v tabore. Proc? To se dnes uz nikdo nedovi. Tento Fedor se po nekolika dnech vysetrovani dostal do hledacku Gestapa. To ho zatklo a prinutilo ho, aby oznacil spiklence uteku. Fedor povolil a udal Bozka a obuvnika Jakuba. Ti byli v tichosti zatceni Gestapem. V krizovem vyslechu Jakub poprel, ze by Bozka vubec kdy videl. Stejne tak tvrdil, ze je vylouceno, aby kdokoliv cizi vstoupil do jeho dilny. Velice dobrou nemcinou Gestapo presvedcil. Navic jeho nadrizeny, leitnant Kubesch potvrdil jeho oddanost k III. risi. Fedora s Bozkem odvezlo Gestapo do Vidne. Kdyz se naposledy videli, Fedor kricel, at se Bozek prizna, protoze jinak jeho zastreli. Jeho tvar byla poznamenana gestapackymi metodami.

Udavaci tentokrat paradoxne pomohli. Nekoncici zpravy o odbojove cinnosti Bozka v dobe, kdy sedel ve vezeni pod dohledem Gestapa, byl tim nejlepsim dukazem neviny, jakysi mohl prat. Po patnacti tydnech vezeni byl propusten. Dostal vsak na vyber. Bud se prestehuje do Protektoratu (Postorna patrila do Reichu) nebo pujde znovu do kriminalu. Jeho nove bydliste bylo ve Zdaru nad Sazavou. Do Breclavi smel prijet pouze kazdou druhou sobotu. Jeho odbojova cinnost vsak nepolevila. Do potravinove pomoci se zapojila i jeho zena. Po case vsak Gestapo znovu uderilo. Tata Bozek byl znovu zatcen a odvezen do Vidne. Ani ted nepromluvil. Byl ale jako "nepolepsitelny skudce nemeckeho naroda" poslan do povestneho tabora Mauthausen. Nakonec vsak prosel taborem Solenau a skoncil v tabore Traismauer. Stal se veznem P200 a byl zde veznen az do 19. dubna 1945. Toho dne uprchl a po nekolika tydnech se mu podarilo dorazit domu."

Převzato z geocaching.com, listing GC1XPEV

=========================================================

Závěrem podotýkám, že konečného cíle - odlovu finálky - jsme nedosáhli

LISTOPAD

• 17.11.2010 Pražská geovýprava

Na podnět kolegy Petra jsem se přidal na sváteční akci, věnovanou výletu a odlovu GC v Praze. Teda, neže bych po Matičce Praze dvakrát toužil, znám mnohem hezčí místa, ale co už. Lepší nabídka nebyla, tedy byla, ale to už jsem měl koupený lístek.. Nápad to byl šílený, vyráželo se v 00:05, ale záhy se ukázalo, že i docela rozumný. Tedy ještě za hluboké noci jsme v pohodě odlovili keše Václavák, Jewisch, Legendu, virtuálku Staromák,Terezku či Karlův most. Pak jsme se ze zdravotních důvodů rozešli, to už svítalo a stihl jsem ještě v pohodě Mydláře. Pak byla pauza a krize, taky jsem čekal na fotografy u Mánesova mostu, kteří bivakovali se stativy u vody a čekali na jediný okamžik, pak tedy blikli a odešli a mánesovka byla moje. Pak následovala ještě Lennonova zeď a podívaná na Sovovy mlýny se sbírkou zámků od milenců. Měl jsem nachystaných ještě asi 40 krabiček a přesun do ZOO, ale usoudil jsem, že pomalu mám toho dost, na poslední luštění zbýval tedy letterbox pod hradem, který se s obtížemi, ale přecijen povedlo najít. Co víc si přát... to už volal Petr, že je u ZOO, ale pak už opustil Prahu a já, jelikož jsem měl ještě poměrně dost času, jsem prozvonil Janu, žebychom mohli zajít na to kafe, které jsme měli předběžně domluvené. Na ZOO tedy čas nezbyl, zato příští dvě hodiny uběhly jak voda a nestačili jsme ani všechno probrat... Jana donesla taky baťoh fotek a kalendářů, opravdu hezká práce. Nicméně, večerní rychlík nečeká a tak jsme se důstojně rozloučili a pak už zbývala jen dlouhá zpáteční cesta, která zakončila tento skvělý den. Fotto?? Asi nebude.

=pgnext=

PROSINEC

• 20.12.2010 Předvánoční posezení s bowlingem

Předvánoční posezení s bowlingem bylo tradičně uskutečněno v Probe. Po prvotním poklábosení jsme lehce pojedli, pak následovalo losování dárečků a  když jsme konečně došli na řadu,  nastal zlatý hřeb večera - bowlingový turnaj. Výsledky se odvíjely zaslouženě podle toho, kdo jak trénoval po celý rok a dlužno říci, že to nebyla žádná sláva. Ti, co si došli zahrát, byli spokojeni a my, co jsme přišli vyhrát, jsme byli zklamáni. Dnes nám to totálně natřely holky a teprve pak se řadili kohouti se spadlým hřebínkem. Suverénně si vedla Janula, stabilně a jen s malým zaváháním v závěru  následovala Aluned, v těsném závěsu Zdenál a pak jen bramborové a ostatní medajle. Ani jedno naše družstvo však nedosáhlo na ceny, kterých bylo uděleno poměrně málo, i když nebyly skoupé. Nicméně, již se nedostává na každého zúčastněnného ani cena útěchy, což již několik let odráží patrně krizový režim nejmenovaného sponzorského pivovaru, potažmo organizátora ...

Večírek se nesl v slavnostním duchu, probíraly se svátky, vánoční trhy a akce; Jarka donesla i vzorek nádherně zdobených perníčků, někteří měli drobné dárečky pro všechny, nakonec Janula donesla krabici krásných vlastnoručně vyrobených voňavých svíček, které jsme si za mírný bakšiš i zakoupili. Po vyhlášení výsledků jsme se již pobírali domů, venku byla třeskoucí zima a někteří měli před sebou ještě dlouhou cestu. Rozloučili jsme se s přáním hezky prožitých svátků, nicméně se ještě nevidíme naposledy, i když už jenom jednotlivě se setkáme na návštěvách, vánočních trzích, Čechomoru, Silvestru v Brně či na horách a jinde.

Účast: Blanka, Gina, Janula, Jarka, Jiřka, Miloš, Mirek, Pavel, Aluned, Zdenál a opodál též Jůra.

Výsledky ukazuje tabulka. Foto přeposláno, nezveřejněno.

• 29.12.2010 Silvestr U Baláků

Silvestr proběhl v nám již známé restauraci U Baláků, pod taktovkou uprchlíka Nikiho ke countryskupině Santa Fé. Zajištění míst si vzal na starost Zdenál a v určenou hodinu jsme se dostavili všichni, co měli až na Hanku, která plácačkou na mouchy pleská bacily a dožene to někdy příště. Skalní nezapomněli ani na klobouky. U dobrého jídla a hudby jsme kvalitně pokecali, poseděli, ba i zakřepčili, tudíž jsme udělali důstojnou tečku za tímto rokem s příznivou vyhlídkou toho příštího. Prý mělo být i nějaké překvapení od organizátorů, snad striptýz nebo kouzelník, ale soudě podle reakcí jsme asi všichni prchli předčasně domů. Nicméně, dobrá zábava a společnost stály za to, škoda toho mírně zakouřeného prostředí, které nám jako sportovcům moc nevoní :))

Přišli, viděli a zvítězili Zdenula, Zdenál, Jiřka, Pája, Blanka a Mirek. Do příštího roku tedy s přípitkem na pevné zdraví a úrodnější účast na akcích. Na zdraví!!

Pavel)

• 31.12.2010 Silvestr 2010 podruhé

Aby toho nebylo málo, stihl jsem ještě Silvestrovské posezení s rodinou na SK a tak se bujaře popíjelo pezinské vínečko a nechyběla ani ta pečená kachnička a jiné dobroty, že...